Vyhraj!

~14~

,,Taky nemůžeš spát?" ozval se Carlosův hlas za mnou a já si povzdechla.
,,Ne." odvětila jsem a on si ke mně přisedl.
,,Nechci tam." zašeptal.
,,Já taky ne. Bojím se." přiznala jsem a položila si svou hlavu na jeho rameno. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Carlos mě objal kolem ramen. ,,Co když mě nenajdeš?" zeptala jsem se potichu.
,,Tebe? Vždycky." usmál se. ,,Pojď! Musíme se vyspat." řekl rozhodně.
,,Ale já neusnu!" špitla jsem.
,,Sama ne, ale se společností ano." šibalsky se usmál a vedl mě do mého pokoje. Uložil mě do postele a sám si lehl vedle mě. Přitáhl si mě do objetí a já začala nasávat jeho vůni. ,,Zavři oči a aspoň se o to pokus. Jsi v bezpečí." zašeptal a já zavřela oči. Víc jsem se k němu přitulila. Cítila jsem se v bezpečí. Jeho tlukot srdce mě uspával, až jsem se probudila do říše zlých snů.

,,Elliote?" zašeptala jsem a dívala se na zkrvavené, roztrhané tělo na zemi v květinách. Neodpovídal. Místo Elliota na zemi ležela máma a po ní táta. Táta zmizel a objevila se Allison a po ní Carlos.
,,Ne!" zakřičela jsem. Najednou přede mnou stál vysoký muž, s bílými vlasy a vousy.
,,Ale ano." řekl a slizce se usmál. Za ním se objevila šedovlasá vysoká žena a za ní tmavovlasá dívka po boku světlovlasého chlapce.
,,Kdo jste?!" zakřičela jsem a muž s ženou zmizeli.
,,Katniss." zašeptala ta dívka. ,,Musím ti něco říct!" zašeptala, ale to už i ona s chlapcem, který byl zřejmě Peeta, zmizeli. Uvědomila jsem si, že ten muž byl Snow a žena prezidentka Coinová. Chtěla jsem vědět, co mi měla říct, ale najednou přede mnou, místo Katniss stál Felix a za ním prezidentka Xenie, která mu něco šeptala do ucha a on se ušklíbal.
Rozpřáhl se a probodl mě oštěpem.

Se slzami v očích jsem se probudila. Byl to jen zlý sen, který absolutně nedával smysl. Utřela jsem si spocené tělo a podívala se kolem sebe. Carlos už tu nebyl.
,,Charlotte, rychle na sebe něco hoď. Osprchuješ se až na místě." sdělila mi potichu Merida. Rychle jsem si opláchla obličej, oblékla jsem se do černých tepláků a trička. Vzala jsem si medailonek od Allison a naposled se rozhlédla po mém pokoji. Zavřela jsem a šla k výtahu, kde všichni čekali.
,,Mami!" zašeptala jsem a objala ji.
,,Prosím, vrať se." zašeptala mezi vzlyky.
,,Pokusím se. Mám tě ráda." vzlykla jsem.
,,Já tebe víc." řekla, políbila mě do vlasů a pustila mě. Scott se právě rozloučil s Carlosem a já k němu přistoupila.
,,Měj se." řekla jsem s malým úsměvem a objala se s ním.
,,Hodně štěstí." zašeptal.
,,Už musíme jít." oznámila potichu Merida a snažila se ubránit slzám.
,,Dobře." zašeptal Carlos. Nastoupili jsme do výtahu, zamávali Scottovi a mé mámě a jeli nahoru na střechu.
,,Vše důležité jsem vám už řekla. Můžu popřát jen velké štěstí. Nevzdávejte to." Lidye se na nás smutně podívala a objala nás. ,,Dejte nám po patnácti letech vítěze." dodala šeptem.
,,Kéž vás vždy provází Štěstěna!" vzlykla Merida a málem nás umačkala.
,,Prozatím nás nenavštívila." poznamenal Carlos a já se malinko usmála.
,,Sbohem!" zašeptala Merida s Lidyí.
,,Sbohem." odpověděli jsme s Carlosem. Chytla jsem se ho za ruku a pomalu jsme šli ke vznášedlu. Nastoupili jsme a sedli si na místa nám určené.
,,Podej mi ruku." řekla dívka asi tak v mém věku a já ji ji podala. ,,Tvůj sledovací čip. Hodně štěstí." dodala a přešla ke Carlosovi. Masírovala jsem si pravé předloktí, kde jsem měla čip. Po několika minutách se vznášedlo vzneslo do vzduchu a letělo k aréně.
,,A dobrodružství začíná!" vykřikla Natálie a ostatní profíci (kromě Felixe) se zasmáli. Chlapec ze čtvrtého kraje se na mě podíval a olízl si spodní ret.
,,Už se bojíš, kočičko?" zeptal se posměšně a kluk z druhého kraje se zasmál. Všimla jsem si, že Carlos a Felix po nich házejí vražedné pohledy.
,,Myslím, že tahle kočička, má hodně kuráže! Co kdyby si se spojila s námi? Má to své výhody." zeptal se chlapec z druhého kraje.
,,Myslím, že ne, ehm-" odpověděla jsem mu a snažila jsem se si vzpomenout na jeho jméno. Vím, že se o něm Felix zmiňoval.
,,Fred Willson, druhý kraj." napověděl mi a prohrábl si své tmavé vlasy. ,,No ták, byla by jsi skvělá." žadonil a u toho se posměšně šklebil. Ani jsem nemusela přemýšlet a věděla jsem, na co myslí.
,,Promiň, ale nechci zemřít tak brzy." řekla jsem a opřela se. Fred se postavil a přešel ke mně tak, aby nebyl nadosah Carlosovi. Sklonil se ke mně a vzal mě za bradu.
,,Tímpádem počítej, že budeš na mém seznamu obětí. Byla to tvá volba, krásko." pokrčil rameny a zase si sedl. ,,Ale musím uznat, že by tě byla škoda a sekera v hlavě by ti neslušela." podotkl.
,,Ale za to tobě ano." ušklíbla jsem se a on se zasmál.
,,Tak v aréně." ušklíbl se a dál už nikdo nic neříkal. Carlos ho stále probodával pohledy.
Po hodinovém letu, jsme konečně přistáli. Vystoupili jsme ze vznášedla a já objala Carlose.
,,Hodně štěstí." popřála jsem mu a políbila ho na tvář.
,,Tobě taky. Zatím se měj." usmál se, políbil mě do vlasů a za doprovodu mírotvorců odešel za Xaverií. Mě doprovázeli dva mírotvorci k Sannymu.
,,Sanny!" vykřikla jsem a objala ho.
,,Vše bude v pořádku." zašeptal a pustil mě. ,,Teď poslouchej. Máme hodinu na to, aby ses připravila. Nasnídáš se, osprchuješ, já tě ušešu a pak se oblíkneš. Ano?" zeptal se a já přikývla. Usadila jsem se k malému bílému stolu, na kterém byl džbán pomerančového džusu a vody, dva croisanty, jahody a marmeláda. Moc toho nebylo, ale já mám pocit, že do sebe nenarvu ani sousto, ale musím toho sníst co nejvíce. Může to být moje poslední jídlo na několik dnů. Nalila jsem si džuus do průhledné skleničky a napila se. Džus byl kyselý, ale to mi nevadilo. Namazala jsem croisant džemem a dala se do jídla. Jídlo jsem kousala a polykala pomalu. Měla jsem pocit, jako bych se měla pozvracet na bílou podlahu, která tady byla. Celá místnost byla bílá a jasně osvětlená, kromě tubusu v tmavém rohu místnosti. Chabě svítil modrou barvou a podstavec byl celý černý s modrými světly, které celý skleněný tubus osvětlovaly. V bílém křesle vedle dveří, ležela veliká hromádka světlého oblečení, což mi přišlo matoucí, protože oblečení určené do arény bývá tmavé, aby na sebe nelákalo příliš velkou pozornost.
Když jsem spolkla poslední jahodu, pořádně jsem se osprchovala a umyla si vlasy. Ještě jednou jsem si vyčistila zuby a vrátila se za Sannymiemem. Posadila jsem se na bílou stoličku a upravila si bílý župan. Sanny mi rozčesal vlasy a začal je splétat do dvou pevných copů. Svázal je šedými gumičkami a podal mi menší hromádku oblečení.
,,Oblečení je hodně teplé. Oteplené kalhoty, zimní horská obuv, rolák, teplá mikina a nepromokavá bunda. K tomu jsou ještě přiděleny rukavice. Předpokládám, že aréna bude někde v horách, nebo zasněžené oblasti." řekl mi a já polkla. To je to, čeho jsem se obávala. Mám ráda sníh, ale je nebezpečný.
,,Dobře" odvětila jsem a šla do koupelny, která byla taktéž zbarvená do bílé barvy. Oblékla jsem si černé spodní prádlo, černý rolák a černé legíny. Vyšla jsem z koupelny a Sannymiem mi pomohl do světle šedých oteplených kalhot. Nebyly nijak zvlášt těžké, ale udržovaly teplo a dalo se v nich dobře pohybovat. Pokládala bych je za úplně normální kalhoty možná roztahané džínsy. Na rolák jsem si oblékla černou mikinu a šedou bundu. Sanny mi do kapsy kalhot zastrčil rukavice a schoval mi můj medailonek pod bundu. Narovnal mi bundu a se slzami v očích se usmál.
,,60 vteřin." oznámil nám ženský hlas z reproduktorů. Pevně jsem objala Sannyho a semknula oční víčka.
,,Vrať se nám." zašeptal plačtivě Sanny.
,,Pokusím se." šeptla jsem. ,,Děkuji za vše. Mám tě moc ráda." dodala jsem.
,,Nemáš zač a já tebe taky. Hodně štěstí." dodal, pohladil mě po vlasech a pustil mě. Políbila jsem ho na tvář a stoupla si na podstavec. Tubus se kolem mě uzavřel. Naposledy jsem se podívala na mého stylistu a snažila jsem si zapamatovat jeho snědou dokonalou tvář, černé vlasy, zářící úsměv a hnědé oči plné jiskřiček.
Zamávala jsem mu, ale to už se podstavec dal do pohybu. Pomalu stoupal vzhůru černočernou tmou, kterou osvětlovaly jen modrá malá světélka po obvodu podstavce.
Srdce mi bilo jako o závod.
Podívala jsem se nad sebe. Nic tam nebylo. Jen tma. Najednou jsem uviděla úzký pásek světla, který se pomalu zvětšoval. Nebyl oslňující, ale oproti tmě, kterou jsem doposud cestovala, bylo jasné. Přivřela jsem oči a pomyslela na všechny, které mám ráda. Na celý osmý kraj. Na nové přátele z Kapitolu.
,,Nesmím je zklamat!" pomyslela jsem si. Tohle je možná posledních pár chvil mého života.
Podstavec se zastavil. Rozhlédla jsem se kolem. Sníh. Všude sníh. Na obloze šly vidět hvězdy. Byli jsme někde vysoko v horách, jelikož jsem viděla do zasněženého údolí. Na tváře mi padaly sněhové vločky, které pokaždé zastudily. Ani jsem si nevšimla, že už byl dávno spuštěný limit, za jak dlouho můžeme opustit podstavec. Vedle mě stála dívka z dvanáctého kraje s drzým úšklebkem. Zajímalo by mě, jak dlouho s touto arogancí přežije. Z druhé strany stál malý kluk z jedenáctého kraje. Podívala jsem se na šedivý Roh hojnosti. Viděla jsem kousek od velkého, šedého batohu dvě sekery a sadu nožů. Připravila jsem se k běhu a natočila jsem se k tomu. Byla jsem ráda, že se teprve stmívalo a nebyla už tma, ve které bych neviděla ani na krok.
Srdce mi tlouklo víc a víc a já se i přes to, jaká mi byla zima, začala potit. Posledních dvacet vteřin. Rozhlédla jsem se a spatřila Carlose, který mě sledoval. Oddychl si, když se naše pohledy střetly. Naznačila jsem, že je vše v pořádku. On rychle přikývl a nepatrně rukou ukazoval za mě. Otočila jsem se a pochopila, že tam mám potom běžet. Přikývla jsem.
Pět vteřit. Čtyři. Tři. Dva. Jedna...

.......

Ahoj, ahoj :)

Jsem zde s další kapitolou. Taky máte takovou blbou náladu, když je venku tak zamračeno? Já ano. Nevím, jaké počasí máte vy, ale osobně doufám, že u moře bude hezky.

Nemám náladu něco psát, tak asi ahoj :)

Pacicka