Vyhraj!

~12~

Ráno jsem vstala pozdě. Merida nás tentokrát nebudila. Pochopila jsem, že asi chtěla, aby jsme se na dnešní dlouhý večer vyspali do růžova. Myslím, že taky věděla, že to byla poslední noc, kdy jsme se mohli pořádně vyspat. Zítra už nás pošlou do smrtící arény, kde na dlouhé hodiny spánku nebude čas, když kolem budou pobíhat krvežízniví Splátci a zmutované potvory.
Byla jsem za tuto štědrost, kterou nám poskytla ráda. Dnes noci se určitě nevyspím. Budu přemýšlet nad zítřkem. Jaká bude aréna a jestli vůbec přežiji prvních dvanáct hodin, které bývají nejhorší. Slíbila jsem ale Elliotovi, že se o výhru aspoň pokusím a já se o to taky pokusím. Musím vyhrát. Pro něj...
Ospale jsem se vyhrabala z vyhřáté postele a převlékla se do černých legín a šedého trička. Došourala jsem  se chladnou chodbou až do jídelny, kde na mě čekalo překvapení.
,,Mami!" vyjekla jsem. Máma vstala a běžela mě obejmout. V očích mě zaštípaly oči.
 ,,Zlatíčko!" zašeptala máma a já zavřela oči.
,,Kde je táta a Elliot?" zeptala jsem se, když mě máma pustila a nikdo už ke mně nepřišel. Mamka sklopila oči.
,,Moc rádi by tady byli s tebou, ale prezidentka to nedovolila. Už tak měla velké problémy, když zařizovala můj příjezd s radou. Rada to povovolila pod podmínkou, že každému Splátci může přijet jeden člen rodiny, nebo přítel. Elliot by sám jet nemohl a táta řekl, že s tebou nemá tak silné vztahy jako ty se mnou a že by si určitě více uvítala, kdybych přijela já. Samozřejmě ví, že nás oba miluješ stejně, ale bylo to jeho přání." dodala honem, když si všimla zamračeného výrazu Charlotte.
,,Ale, když každémuSplátci mohl přijet jeden člen rodin, kdo přijel s tebou?" zeptala jsem se a podívala se ke stolu, odkud na nás s velikým úsměvem koukal Sanny s Xaverií, Meridou a Lidyí.
,,Já." ozval se za mnou hlas, který mi připadal povědomý. Otočila jsem se a spatřila vysokého černovlasého chlapce se zelenýma očima.
,,Scotte!" vyjekla jsem a s velkým úsměvem jsem ho objala. Moc jsem ho sice neznala, protože jsme spolu mluvili jen jednou, ale i přesto jsem ho objala. Nejdříve byl zaskočený, ale pak mě také opatrně objal.
,,Ehm, Ehm." ozvalo se chraplavé odkašlaní Lidye. Pustila jsem Scotta a podívala se na ní. ,,Omlouvám se, že ruším rodinná shledání, ale čeká nás spoustu práce a vůbec netuším, jak to stihneme." Lidye hodila ošklivým pohledem po hodinách, které říkaly, že už je půl desáté.
,,No jistě!" vyjekla Merida. ,,Pojďte se najíst. Všichni!" dodala, když mamka se Scottem stáli jako přikováni k zemi.
Carlos si sedl naproti mně a usmál se.
,,Teď vám vše vysvětlím." usmála se na mě a Carlose Lidye. ,,Je sice skvělé, že přijela vaše rodina-" řekla a podívala se po mé mámě a dvojčeti Carlose. ,,-ale čeká nás hodně práce. První věc je, jestli chcete cvičit společně nebo odděleně?" zeptala se a zadívala se na mě a Carlose.
,,Společně." vyhrkli jsme oba dva ve stejnou chvíli.
,,Dobrá. V deset hodin do oběda budete s Meridou, která vás naučí jak správně sedět, mluvit, chodit, usmívat se a další tyhle nesmysly." protočila očima a Merida se zatvářila dotčeně. ,,Přesně ve dvanáct bude oběd. Pak máte do dvou hodin čas, takže můžete být s rodinou, nebo být sami. Je to na vás. Abych nezapomněla, Charlotte," podívala se na mě a když zjistila, že ji poslouchám, pokračovala. ,, tak mi přišel dopis od moderátorky z prvního kraje. Felix se s tebou chtěl vidět." pokrčila rameny. ,,U čeho jsem to....? Jo, už vím. No a od dvou do čtyř máte dvě hodiny se mnou a my se domluvíme na strategii. Pak příjdou přípravné týmy a Sanny s Xaverií a připraví vás na interview, které se koná v sedm hodin v hale za touto budovou. Přeji dobrou chuť, musím si ještě něco zařídit." usmála se, vstala od stolu a odešla.

Přesně v deset hodin jsem já, Carlos, Scott a máma seděli v obýváku a čekali až příjde Merida. Když přišla, držela v ruce velikou krabici.
,,Dobrá. Paní Parkinsová a Scotte, prosím sedněte si bokem, potřebuji, aby měli osobní prostor." mile se usmála a mamka se Scottem si sedli do rohu. ,,Tak jo. První, co po vás chci je, aby jste se šli převléknout." řekla Merida a podala nám oblečení. Šla jsem k sobě do pokoje a oblékla si těžké, dlouhé a nadýchané šaty až na zem. Chtytla jsem sukni tak, abych si ji nepřišlápla a vydala se zpátky do obýváku, kde už seděl oblečený Carlos. Měl na sobě pánský oblek, který mu byl větší. Musím přiznat, že ty šaty, co mám na sobě mi jsou na hrudi volnější.
,,Výborně!" zatetelila se Merida. ,,Tohle oblečení měli na rozhovor Lidye a Aaron, když je čekal jejich rozhovor. Ale to je teď jedno. Posaď se, Charlotte." pobídla mě  a já se posadila.
,,Sluší ti to." šeptl Carlos a já protočila očima. ,,Ale v ručníku jsi hezčí." dodal a já se neubránila uchechtnutí.
,,Protože netuším, jaké šaty a boty budete mít, tak vyzkoušíme všechny možnosti. Tedy spíše u Charlotte. Carlos bude mít zajisté oblek. Carlosi, začneme s tebou." usmála se Merida a podala mu boty. Carlos si je obul a postavil se. Měl se procházet a Merida ho poučovala. Já a Scott jsme z těží zadržovali smích a máma se na Carlose a Meridu dívala jako na nejkomičtější pár klaunů na světě.
,,No konečně!" vydechla Merida a posadila se, když se Carlos naučil dobře chodit a usmívat se. ,,Teď ty Charlotte, začneme s nejvyšším podpatkem, který vím, že by ti byl Sanny schopný dát." řekla a podala mi lodičky na velmi vysokém podpatku. Obula jsem si je. Postavila jsem se, přidržela si sukni a začala chodit tak, jak to dělal Carlos. Párkrát jsem škobrtla a málem spadla, ale jinak jsem prý chodila dobře. Vyzkoušeli jsme všechny boty, které by mi Sanny mohl dát a poté jsem si musela zkoušet různé střihy šatů, na což Merida kluky vyhnala, abych nemusela pořád chodit do pokoje. Mám ale pocit, že jsem zahlédla jejich černovlasé hlavy za rohem, jak se dívají, jak mi to jde, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Soustředila jsem se na to, co mi Merida říkala.
,,No dobrá. Jde ti to celkem dobře. Ještě, že tě nemusím učit úsměvy, protože ty zvládáš dobře." usmála se unaveně a posadila se do křesla. ,,Doufám ale, že sis zapamatovala jak správně sedět v jakých šatech?" zeptala se a já přikývla, i když jsem si pamatovala jen polovinu, ale doufala jsem, že mi kdyžtak později poradí, až uvidí, jaké budu mít na sobě šaty. ,, Převlékni se a pak se dáme do mluvení..."
Když jsem se převlékla, Merida zavolala kluky, tak jsme se pustili do poslední fáze učení a to do mluvy. Zbývala nám už pouze půlhodinka. S mluvou to bylo zajímavé. Většinu z toho, co Merida říkala jsem nepochopila. Na konci to vzdala a řekla, ať mluvíme přesně, sebejistě a hlavně slušně. Po té odešla do pokoje, kde se zavřela.
Po obědě jsem nasedla do výtahu a sjela do prvního patra. Zaklepala jsem na dveře a otevřel mi vysoký mladík.
,,Ano?" zeptal se.
,,Ehm, dobrý den. Je tady Felix?" zeptala jsem se ho.
,,Kde by asi byl?" ušklíbl se. Někoho mi hrozně připomínal. No jistě, vždyť to je Patrick Hale, poslední vítěz z prvního kraje. ,,Felixi, máš návštěvu!" zavolal a vybídl mě, abych vstoupila.
,,Hned jsem tam!" ozval se Felixův hlas.
,,Ty jsi Charlotte z osmého kraje, že?" zeptal se a já přikývla. Rozhlížela jsem se okolo. Měli to tu jiné než u nás. Měli jiné barvy a doplňky, ale naše apartmá se mi líbilo víc. ,,Desítka."
,,Cože?" zeptala jsem se ho a podívala se na něj.
,,Tvé hodnocení." ušklíbl se.
,,Ach, aha. Jo. Jsem celkem pyšná. I když nechápu, za co jsem ji dostala." pokrčila jsem rameny.
,,Možná za tvůj půvab." usmál se a já nevěděla, co mám říct. Naštěstí přišel Felix.
,,Charlotte! Ahoj!" usmál se.
,,Ahoj." zamumlala jsem. ,,Chtěl jsi se mnou mluvit?" zeptala jsem se ho a on přikývl.
,,Pojď za mnou." zamumlal a šel směrem do chodby. Následovala jsem ho. Vešli jsme do jeho pokoje. Na posteli seděl chlapec, který se mu hodně podobal, ale byl menší a měl delší vlasy.
,,Charlotte, tohle je Norman, můj bratr." představil nás.
,,Ty jsi prý bratrovi zachránila vstup do arény." řekl, když jsme si podávali ruce.
,,No, já to spíš beru, že jsem mu zachránila nohu." pokrčila jsem rameny a on se zasmál.
,,Jo, Felix je takový malý nešika." zasmál se a podíval se na svého bratra.
,,Hele, pokud sis nevšiml, jsem starší a vyšší." zamračil se Felix.
,,No jo." zamumlal Norman.
,,No, Norman ti chtěl něco říct." odkašlal si Felix a podíval se na svého bratra, který polkl.
,,No, jak už jistě víš, chtěl jsem jít do her, ale Felix mě předběhl. Dva dny na to jsem zjistil, že budu otcem a byl jsem rád že jsem se nakonec nepřihlásil, protože, kdybych zemřel, to dítě by vyrůstalo bez otce. A kdyby jsi Felixe nezachránila, možná by opravdu vyrůstalo bez otce. Takže....děkuji." malinko se usmál.
,,Ehm..to...no...." nevěděla jsem co říct. ,,Gratuluji a nemáš, asi zač." vykoktala jsem.
,,To je asi vše. Určitě chceš být se svou rodinou. Odprovodím tě." usmál se Felix.
,,Dobře. Měj se, Normane a ještě jednou gratuluji." rozloučila jsem se a šla s Felixem k výtahu.
,,Felixi, promiň, že jsem-"
,,Nepřijala to spojenectví?" zeptal se a já přikývla. Felix se zasmál. ,,Chápu tě. Být na tvém místě, tak to asi taky nepříjmu. Nech to plavat. Jen, slibme si, že si v aréně nepůjdem po krku." usmál se.
,,To beru. Ruku na to." natáhla jsem k němu ruku a on ji stiskl.
,,Ruku na to."