Vyhraj!

~6~

,,Ach bože! Charlotte!" vykřikla Merida, když pro mě druhý den ráno přišla. Doktoři už za mnou Carlose nepustili. Prý, že se musím prospat.
,,Merido!" usmála jsem se a objala ji.
,,Moc mě to mrzí!" zašeptala. ,,Jsi v pořádku? Jak ti je?! Carlos celou noc nespal. Měl o tebe starost!" vychrlila na mě a já se usmála.
,,Jsem v pořádku. A je mi celkem dobře. " odpověděla jsem ji. Merida se usmála.
,,To je dobře! Musíme toho hodně stihnout. Teď se vrátíš zpátky do apartmánu a nasnídáš se! Carlos a Lidye už tam čekají! Potom si tě převezme tvůj přípravný tým, s kterým se prozatím ještě neznáš a tvůj stylista. Připraví tě na přehlídku a pak bude přehlídka!" informovala mě o všem, co se bude dít, když jsme spolu šly k výtahu.
,,Nic to není! Jsem si jist, že na přehlídku můžu!" ozvalo se z chodby, z které se po chvilce vyřítil blonďatý chlapec. Všimla jsem si, že malinko kulhal.
,,Felixi, čekej! Nemůžeš tady pobíhat se zraněnou nohou!" křičela za ním vysoká žena, která byla myslím že moderátorka za první nebo druhý kraj.
,,Já si to nezpůsobil! Dejte mi zázračné kapitolské pilulky a budu fit. Nemůžu za to, že ten idiot z druhého kraje mě shodil ze schodů! Doufám, že už se to řeší s prezidentkou!" zakřičel ten chlapec, zřejmě z prvního kraje.
,,Ta má teď důležitější starosti!" poznamenala Merida a chlapec se zastavil a podíval se na nás. Trochu zrudl, ale já nevěděla jestli vztekem nebo tím, že se přede mnou ztrapnil.
,,A to jako jaké?!" štěkl po Meridě a ta už se nadechovala, aby mu odpověděla, ale já j přerušila.
,,Například to, že mě někdo otrávil!" řekla jsem klidným hlasem a on se na mě podíval.
,,Ale- to-" nevěděl co má říct.
,,Nech to být. Běž radši zpátky, ať se ti ta noha co nejdříve uzdraví. Předpokládám, že chceš do arény. Jakmile bude mít prezidentka čas, nebo aspoň její zástupce, vyřeší se to." nabídla jsem mu a on se otočil a pak se zase podíval na mě.
,,Felix Greenberg." natáhl ke mně ruku a já ji přijala.
,,Charlotte Parkinsová." usmála jsem se.
,,Když si myslíš, že to pro mne bude lepší, rád ti vyhovím a vrátím se tam. Snad se uvidíme večer." usmál se.
,,Možná ano. A být tebou, nechám se ošetřit. Jsou to výborní doktoři. Bez nich bych tu už asi nestála." mrkla jsem na něj.
,,Promiň, že jsem tak vyváděl. Byl jsem naštvaný." pokrčil rameny.
,,V pořádku." usmála jsem se a popostrčila ho. ,,Běž už!"
,,Tak se zatím měj!" mávl a kulhal zpátky.
,,Téda, Charlotte! Jak jsi to udělala?" vydechla nevěřícně Merida.
,,Popovídala si s ním. Je celkem fajn." pokrčila jsem rameny.
,,A taky je to profík." argumentovala Merida, když zmáčkla osmičku a výtah se rozjel do osmého patra.

Na snídani bylo celkem rušno. Hlavně se teda probírala debata na mou otravu. Všichni už věděli, kdo to udělal a tak se obavy zvyšovaly. Hlavně u Meridy. Nebála se, že by se stalo něco jí. Spíš by si neodpustila, kdyby se něco stalo nám, kvůli ní. Už tak těžce nese to, co se stalo mně.
,,Dobrá! Dost o téhle věci. Za dvacet minut si vás převezmou přípravné týmy a odjedete do zkrášlovacího centra, kde také bude začínat přehlídka!" řekla Lidye a napila se kávy. ,,Nebude se vám líbit, co vám dělají. To mi věřte! Nechci vás příliš strachovat, ale bude to celkem bolet!"
,,Vůbec nás nestrachuješ, Lidye!" pronesl ironicky Carlos a Lidye se na něj zamračila.
,,Ticho buď!" řekla mu s pobavením. ,,My se spolu uvidíme až těsně před přehlídkou. Ničeho se nemusíte bát. Teď vše dojezte. Já si musím něco zařídit." usmála se a vstala. Když procházela kolem mě, starostlivě na mne pohlédla a pak zmizela v chodbičce, vedoucí k výtahu.
Slyšela jsem cinknutí vátahu a jak někdo klepe na dveře.
,,Ano?!" zakřičela Merida a do bytu vstoupila vysoká dívka s černými vlasy, oblečená do černých šatů a v ruce nesla tác a na něm byla obálka. Pochopila jsem, že dívka byla Avoxkou.
Přišla ke mně a natáhla směrem k mé ruce tác.
,,Pro mě?" ujistila jsem se a dívka přikývla. Vzala jsem si dopis, poděkovala a dívka odešla. Hned po přečtení mého jména na obálce jsem pochopila, od koho dopis je. Myslím, že se má rodina již dověděla o mém otrávení, které původně nemělo být na mě.
,,Už nemám hlad, děkuji." usmála jsem se a vstala od stolu. Cestou jsem otevírala obálku a pak mě něco napadlo. ,,Merido? Kudy se dá dostat na střechu?" zeptala jsem se mé opatrovnice a ona se usmála.
,,V rohu v obýváků jsou dveře k požárním schodům Běž stále nahoru, dokud nenarazíš na veliké černé dveře." řekla mi a já ji poděkovala. Vycházela jsem schody, když jsem narazila na ty dveře, o kterých mi Merida povídala. Otevřela jsem je a vstoupila. Dveře se s tichým KLAP zavřely. Stála jsem na střešní zahradě. Byly zde stromy a květiny. Podél kamenného chodníčku stály lavičky a na konci střechy byl nádherný výhled na celý Kapitol. Šla jsem po chodníčku až jsem narazila na rozcestí. Vpravo stála veliká, bílá houpačka. Přišla jsem k ní a sedla si. Otevřela jsem obálku a začala číst.