Vyhraj!

~15~

Ozval se gong a já bez rozmýšlení vyběhla. Přeskakovala jsem různé věci, až jsem se dostala k sekerám s noži a velkému batohu. Byla jsem ráda, že jsem zde doběhla mezi prvními, ale neměla jsem moc čas se rozhlížet. Chňapla jsem batoh a hodila si ho na ramena. Neupevňovala jsem si ho. Chtěla jsem být odsud co nejdříve pryč. Vzala jsem pásek s noži a rychle jsem si ho upevnila kolem pasu. Sotva jsem to nezapla, ale zvládla jsem to. Do každé ruky jsem si vzala sekeru a začala utíkat zpátky, kde už několik Splátců spolu bojovalo.
,,Au!" vyjekla jsem, když jsem o něco zakopla. Bylo to tělo chlapce, který na začátku stál vedle mě. Vykulila jsem oči, ale měla jsem čas. Nikdo si mě nevšímal. Takže jsem rychle vstala a začala sněhem utíkat pryč. Moc dobře to tedy nešlo. Čím rychleji jsem utíkala, tím víc jsem se zabořila do sněhu. Začínalo se hodně stmívat, ale já utíkala dál. Nemohla jsem popadnout dech, ale pokud mě někdo sledoval, nemůžu se zastavit, dokud nebude tma, která se blížila. Slyšela jsem křupání sněhu za mnou. Neohlížela jsem se, ale zrychlila, i když už to nešlo.
,,Ne!" vykřikla jsem, když mě někdo srazil k zemi. Začala jsem sebou zmítat, ale ten, kdo mě srazil měl mnohem větší sílu.
,,Klid! To jsem já! Felix!" uklidnil mě a já se na něj podívala. V té tmě jsem toho moc neviděla, ale i přes to jsem poznala jeho zářící zelené oči, tak moc podobné Scottovým, ale přesto jiné. Scott je měl světlé a Felix tmavé.
,,Felixi?" zeptala jsem se a mírně se zamračila.
,,Neboj..." šeptl. ,,Jsme spojenci." dodal.
,,Ale-"
,,Později. Musíme si najít nějaký úkryt. Už je skoro tma a začíná být zima." řekl a pomohl mi vstát. Oprášila jsem se a následovala Felixe. Neměla jsem strach. Věřila jsem mu, i když vždy se něco může stát. Ale on je jiný a navíc ho docela znám.
,,Felixi!" ozvala jsem se po chvilce. Šli jsme cestou ze svahů dolů. ,,Jeskyně!" dodala jsem a ukázala na malý, zasněžený otvor, kousek od nás.
Felix nic neřekl a vydal se k jeskyni.
,,Počkej tady." zavelel a opatrně a přikrčeně prolezl otvorem ve skále. ,,Dobrý. Pojď sem, ale opatrně. Na začátku je hrozně nízký strop!" ozval se a já se přikrčila a opatrně tam vlezla. Po chvilce jsem spustila své nohy níž a mohla se narovnat. Sice jsem stále nebyla úplně narovnaná, ale oproti Felixovi jsem to měla dobrý. Felix v ruce držel baterku a svítil s ní po jeskyni. Chtěla jsem se zeptat na to spojenectví, ale než jsem stačila cokoliv říct, ozvaly se rány z děla. Nadskočila jsem a podívala se nad sebe.
,,Osm." zašeptal Felix. ,,To není moc." poznamenal a já přikývla, i když mě neviděl. Pak mi to došlo.
,,Carlos!" vyjekla jsem a on se na mě podíval.
,,Neboj. Bude v pořádku. Získával nám čas. Součástí naši dohody-pak ti to vše řeknu- bylo, že tě mám najít. Ale nezdržel se tam moc dlouho, protože by to bylo nebezpečné. Ráno ho budeme hledat." ujistil mě a položil si své zbraně a batoh na zem a posadil se. Já to zopakovala a když jsem se posadila, vykulila jsem oči. Zem, ale i stěny jeskyně byly teplé a mírně hřály.
,,To se překonali." ozval se Felix.
,,Co?" zeptala jsem se.
,,No, tvůrci vyhřáli jeskyně, ale pochybuji, že všechny, aby jsme nenachladli, to by nebyla podle nich sranda. Takže je vyhřáli a nám bude aspoň teplo. Oheň, bychom tady stejně rozdělat nemohli, protože je jeskyně hrozně malá a dým by neměl moc šancí odejít."
,,To jo." přikývla jsem.
,,No. Je na čase prozkoumat naše zásoby." řekl, vstal s baterkou v ruce a začal chodit po jeskyni a svítil na zdi. ,,Výborně. Skvělé místo na baterku." zamumlal a baterku položil do výklenku v kamenné zdi. Po jeskyni se rozlilo světlo. Nebylo zde pořád dobře vidět, ale aspoň jsem viděla Felixe a celou kruhovitou jeskyni s nízkým stropem. Vzala jsem si batoh a otevřela ho. Hned na vrchu jsem viděla dvě baterky. Položila jsem je opatrně na zem. Po té jsem vytáhla malou čtvercovitou krabičku.
,,Máš ji taky?" zeptal se Felix a krabičku, kterou držel v ruce, rozsvítil.
,,Jo. Co to je?" zeptala jsem se a prohlížela si tu svou.
,,Svítidla. Lepší než baterky. Tu svoji nezapínej. Nevím, jak dlouho to vydrží." řekl a i to své zhasl.
,,Dobře." přikývla jsem. ,,Máš vyhřáté polštářky?" zeptala jsem se, když jsem vytáhla veliký červený polštářek s digitálním ovladačem.
,,Jo, jeden." přikývl. Dále jsem z batohu vytáhla velkou termosku bez vody, jídlo a krabičku léku. Úplně vespod jsem našla tenkou deku, spacák, provaz a různé věci na pasti. V batohu jsem ještě našla krabičku sirek a čepici.
,,Co jsi tam všechno měl?" zeptala jsem se Felixe.
,,Spacák, deka, věci na pasti, sirky, převážně sušené jídlo, pár léků, baterku, nahřívací polštářek a tu svítilnu. Taky ještě čepici. Ty?" zeptal se.
,,To, co ty. Ulovili jsme celkem dobré batohy." poznamenala jsem a věci, kromě spacáku a deky, začala uklízet zpátky do batohu. Do malé přední kapsičky batohu, jsem schovala jednu malou sekeru, která byla skládací, baterku, termosku a sušené kuřecí.
,,Dej mi termosku. Naplníme ji sněhem, který roztaje a dá nám vodu." přikázal mi Felix. Podala jsem mu termosku a on vylezl z jeskyně. Já si mezitím ustlala a lehla si na spacák. Přemýšlela jsem, jestli je Carlos v pořádku. Taky nad tím, že je snad zázrak, že se mě prozatím nikdo nepokusil zabít a nebo, že jsem nikoho nezabila já.
Felix se nevracel a tak jsem měla strach, že se mu něco stalo, ale to bych slyšela křik a nebo dělo. Vlezla jsem si do spacáku a zavřela oči. Byla jsem unavená. V dáli jsem slyšela hymnu Panemu a posléze, jak někdo, zřejmě Felix, vlézá zpět do jeskyně.
,,Carlos je v pořádku." zašeptal a já cítila, jak mi ze srdce spadl veliký kámen. To už se mě ale zmocnil spánek a já usnula.

Ráno jsem se probudila dřív, než Felix. Protáhla jsem se a rozhlédla se po jeskyni. Z malého otvoru zde pronikalo světlo, ale nebylo moc velké. Vedle mého batohu stála termoska. Vzala jsem ji a zatřepala s ní. Vevnitř byla voda. Otevřela jsem láhev a pomalu se napila. Trochu mě překvapilo, že voda nebyla tak ledová, jak jsem očekávala, ale nebyla ani teplá, ale nemohla jsem si stěžovat. Byli jsme v zasněžené oblasti, kde nemohlo být více jak pět stupňů, i když i o tom velice pochybuji.
Vstala jsem a vzala si tenké rukavice. Vyšla jsem z jeskyně a opatrně se rozhlédla kolem. Nikde nikdo nebyl a nebyly vidět ani naše stopy, takže jsem odhadla, že v noci muselo sněžit. Obloha byla jasná a svítilo slunce, které mě na obličeji mírně hřálo. Až dnes jsem si všimla, že je zde dost stromů. Byla jsem ráda, že jsem na ně včera v té tmě nenarazila. Sedla jsem  si na zasněžený spadlý kmen a dívala se do údolí, kde se lesklo moře. Pochybovala jsem, že dojdeme tak daleko. Možná, že to tak daleko nebylo, ale možná že taky bylo. Nejdříve musíme najít Carlose a pak se uvidí co dál.
Uslyšela jsem hlasy. Srdce mi poskočilo. Rychle jsem se schovala za vysoký kmen a doufala, že sem nezamíří. Měla jsem u sebe pásek s noži, konečně mě netlačil.
,,Kam teď?" ptala se černovlasá dívka z dvanáctého kraje svého spolukrajana.
,,Nevím." Pokrčil rameny hnědovlasý chlapec a rozhlédl se. Rychle jsem se přikrčila. Sníh po de mnou zapraskal a já potichu sykla.
Doufala jsem, že to neslyšeli.
Slyšela jsem šepot a kroky k mému úkrytu. Zaklela jsem a vytáhla si jeden nůž. Vyskočila jsem právě v okamžiku, kdy chlapec zabodl trojzubec do míst, kde jsem se schovávala.
,,Ale, ale..." odfrkla si pobaveně Stacy.
,,Osmička." Ušklíbl se její společník.
Ušklíbla jsem se a provokativně jsem otáčela nožem v rukou. Vypadala jsem, že se nebojím. Ve skutečnosti jsem chtěla utéct, ale to by mi bylo k ničemu.
,,To tu budem jen tak stát?" Zeptala jsem se pobaveně, naoko udiveně a mírně jsem povytáhla obočí.
,,Ne. Zbavíme se tě." Pokrčila rameny Stacy a já vyšpulila rty a pokývala hlavou.
,,Tak budiž." Řekla jsem a přeskočila kmen. Nůž, s kterým jsem si doposud hrála jsem zabodla dívce do ramene, s námahou ho stáhla až k loktu, vyškubla ho a začala utíkat pryč. Stacy bolestně skučela, nadávala a křičela po spojenci, ať mě zabije. To z jeskyně vyšel rozespalý Felix s mečem v ruce a když si všiml dvojice z dvanáctého kraje, probudil se a rozběhl se k chlapci, který strkal do své spolukrajanky.
,,Tak utíkej!" Křičel a Stacy běžela pryč druhým směrem ode mě a od Felixe.
Chlapec hodil po Felixovi kovovou kouli, která ho zasáhla do hrudi a nejspíš mu vyrazila dech. Pak se rozběhl ke mně se sekerou v ruce. Nestihla jsem nijak zareagovat a už jsem ležela ve sněhu a chlapec, na jehož jméno jsem si nevzpomínala, mi rukojetí sekery tiskl ke krku. Nemohla jsem se nadechnout. Oči se mi zalily slzami a já se snažila popadnout dech. Rukou jsem ve sněhu šmátrala po zkrvaveném noži.
,,To. Máš. Za. Stacy." Sykl namáhavě a víc se zapřel. Cítila jsem, že pomalu ztrácím vědomí. Dokonce jsem slyšela výstřel z děla domnívala jsem se, že patřil mně. Všechny jsem zklamala. Hlavně Elliota...

-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-

Ahoj :)

Tak....myaslíte si, že bude Charlotte v pořádku? Pište své názory a připomínky.

A taky, co si myslíte o Felixovi? Ráda bych znala vaše názory :)

A co Carlos? Jaký je podle vás on? Pokud bude Charlotte v pořádku a nečeká nás Epilog, tak myslíte si, že ho najdou nebo on je a budou žít varéně šťastně až do smrti? :D

No, poslední dobou jsem hrozně moc unavená. Baví mě psát tenhle příběh, ale taky píšu Povinnosti Vítězů a to se přiznám, že mě to moc nebaví, ale dokončím to (doufám).

Ještě mám informaci pro čtenáře Potomek Temnoty. Už mám napsaný Prolog a a první kapitolu. Bohužel nemám cover a žádnýmě nenapadá :\ A navíc to nechci zveřejnit, dokud nedopíšu tenhle příběh a PV. Takže doufám, že příští léto, se už Potomci Temnoty a Světla dočkáte!

To by bylo vše!

Mějte se!

Pacicka