Vyhraj!

~22~

Ráno druhého dne, jsme si dali výbornou snídani z balíčku z Rohu Hojnosti. Zbytek jsme poschovávali do batohů. Vyrazili jsme na cestu. Šli jsme směrem dolů, jelikož naši soupeři jsou nahoře a my jsme na boj příliš slabí a šetříme si síly na finále. Pokud se tam dostaneme.
Zakopla jsem a skutálela se o dva metry dolů, než jsem podrazila nohy Carlosovi a oba se se smíchem kutáleli dalších pět metrů dolů, než jsme zpomalili a nakonec se zabořili do sněhu. Oba jsme se smáli.
Carlos mi pomohl vstát. Narazila jsem do jeho hrudi. Oba jsme se na sebe s úsměvem dívali. Úsměv mi povadl. Najednou jsme se začali líbat. Objala jsem ho kolem krku a on mě kolem pasu. Když nám došel vzduch s úsměvem jsme se od sebe odtáhli a několik minut si hleděli do očí.
,,Půjdeme?" zeptal se s úšklebkem a já rozpačitě přikývla. Propletli jsme si prsty a šli dál, celí od sněhu. Naštěstí bylo celkem teplo a zdálo se, jako by sníh roztával.
Po dvou hodinách jsme si dali přestávku. Měla jsem pocit, že mi upadnou nohy. A ještě k tomu jsem chytila rýmu. Naštěstí jsem ve skryté kapsičce batohu našla tři balení papírových kapesníčků a dva látkové.
Po hodinové přestávce, kdy jsme seděli, drželi se za ruce a povídali si, jsme znovu vyrazili na cestu.
,,Já bych si dal kuřecí steak s bramborami a zeleninovou oblohou. K tomu ten výborný pomerančový džus." zasténal Carlos a zakručelo mu v břiše. Zasmála jsem se. Carlos dělal vtípky, aby mě rozesmál a abych nemyslela na Felixe.
,,Kapitol nás rozmazlil." ušklíbla jsem se. ,,Pošlete nám ty dobroty!" zakřičela jsem k nebi a začala se smát. Carlos se přidal.
,,A taky ty úžasné měkké postele!" zakřičel Carlos.
,,A šampón se sprchou! Ale normální, ne tu s tlačítky!" křikla jsem a usmívala se.
,,A nějaké granáty ať pobijem ostatní!" zamumlal s úsměvem Carlos a po té jsme oba spadli do sněhu s hlavy blízko sebe, až se skoro dotýkaly. Stále jsme se drželi za ruce a usmívali se. Z nenadání k nám padal obrovský padáček.
,,Že by poslali ty granáty?" zeptala jsem se a usmála se. Připadala jsem si otupěle.
,,Je to možné." zamumlal Carlos. ,,Dárek od Tvůrců?" zeptal se a začal se plazit pryč. Přidala jsem se k němu. Vstali jsme a  začali utíkat. Padáček dopadl a ozval se výbuch. Síla nás odmrštila asi o šest metrů dál. Spadla jsem obličejem do sněhu a ruku si přimáčkla tělem.
Podepřela jsem se rukama a odtlačila se od země. Otočila jsem se na záda a opřela se o lokty.
Pár metrů, na tom místě, kde jsme ještě před chvíli leželi, právě hořely vysoké plameny a dým se valil až vysoko k obloze.
,,Myslím,......že už nikdy nebudu prosit o granáty." zaskučel Carlos za mnou.
Vyjeveně jsem se na to místo dívala. Tohle se stalo jen jednou, když jeden splátce křičel a nadával Kapitolu. Ale my jsme nikomu nenadávali. Zřejmě to mělo být pro pobavení. Ale my vyvázli. Naštěstí.

Když jsme se vzpamatovali, šli jsme dál. Diskutovali jsme o tom a já si uvědomila, že jsme mohli být roztrhaní na kousky, nebýt Carlose.
Začalo se stmívat, když se ozvala rána z děla. Leknutím jsem nadskočila a podívala se na Carlose. Hned na to se ozval další výstřel.
,,Profíci asi zabili Dakotu a Benjamina." řekl Carlos a díval se na  oblohu. Pokrčila jsem rameny, vzala Carlose za ruku a šli jsme dál. Minutu na poslední výstřel se ozval další.
,,Že by se zabíjeli navzájem?" zeptala jsem se Carlose a podívala se nahoru.
,,Pochybuji. Fred by na nás byl sám. Myslím, že je Dakota s Benjaminem zranili a jeden z nich umřel."
,,Doufám, že to byl Fred." řekla jsem a ochvěla se, když jsem si vzpomněla, jak mě políbil. Fuj.

Večer jsme našli malou jeskyni, kde jsme přenocovali. Když jsme ráno rozespalí vylezli z malé noclehárny, naskytl se nám pohled na dřevěnou chatu, které jsme si včera nevšimli. Šli jsme k ní a vevnitř byly rozházené spacáky a batohy. Na spacácích byla zaschlá krev a páchlo to tu shnilým jídlem. Byly tady čtyři spacáky a dva z nich byly od krve.
,,Myslím, že tady spala desítka s devítkou." špitla jsem. Zvedl se mi žaludek. Vyběhla jsem z chaty a vyzvracela se za strom. Carlos se vyzvracel hned vedle mě.
,,Příšerně to tám páchlo." řekla jsem a vypláchla si pusu vodou.
,,Přesně."
Vydali jsme se na cestu. Pryč od té chaty. Po půl hodině jsme narazili na hořící strom a díky vítru zapaloval i další.
,,Honem na svah!" zakřičela jsem na Carlose. Oba jsme se rozběhli a vyhýbali se plamenům. Požár se rychle šíril po celém lese a stromy nám padali do cety. Obrovská borovice spadla metr přede mnou. Oprášil mě horký sníh a já spadla. Carlos mě zatahal za ruku a začal mě táhnout než jsem získala rovnováhu. Pustil mě a oba jsme běželi dál. Sníh už byl skoro pryč a šla vidět zmrzlá půda. Po tváři mi projelo něco horkého. Vykřikla jsem a otočila se, co to bylo. Za mnou na zemi ležel ohořelý lístek. Začalo hustě sněžit a požár se zmenšoval.
Doběhli jsme na svah, který byl stále pokrytý sněhem. Běželi jsme co nejdál od hořících stromů. Zabořila jsem se do sněhu a bolestně křičela.
,,Charlotte. Char...klid, klid. To bude dobrý."slyšela jsem Carlose. Něco hledal v batohu. Nabrala jsem si do dlaní studený sníh a opatrně si ho roztřesenýma rukama přiložila k pravé tváři. Přes zavřené oči mi vytékaly slzy. Brečela jsem.Oči jsem měla zavřené. Křičela jsem a zhluboka se nadechovala, ale nedokázala jsem vydechnout.
Carlos mi dal ruku pryč a ránu rychle namazal něčím chladivým. Nadechla jsem se a konečně vydechla. Zlepšilo se to. Přestala jsem křičet a obličej zase narovnala. Pomalu jsem otevřela oči ze kterých se vyvalily nahromaděné slzy.
,,Už je to v pořádku." zašeptal Carlos a políbil mě na čelo. ,,Už je to v pořádku."

Patnáct minut po vyběhnutí z hořícího lesa, se objevila další hrozba. Celkem rychle se k nám blížil lední medvěd. Carlos mi dal meč Felixe a on sám pevně svíral dva oštěpy. Utíkali jsme, jak nejrychleji jsme mohli k nahoru.
,,Dneska bude finále!" zakřičela jsem na Carlose. Sněhu bylo málo, ale rychle přibýval, jelikož hodně sněžilo.
,,Snaží se nás nahnat k Rohu!" vykřikl Carlos a já přikývla. Byla mi zima. Když jsme si všimli blížícího se medvěda, sundali jsme si bundu, odhodili ji a začali utíkat pryč, aby se nám běželo lépe. A opravdu se mi běželo dobře. Potila jsem se, ale běžela jsem jak nejrychleji jsem dokázala a možná i rychleji.
,,Přehodila jsem si meč do druhé ruky, vytáhla nůž a hodila ho za sebe. Trefila jsem se medvědovi do oka. Medvěd zuřivě zavřeštěl a tlapami se snažil vytáhnout si nůž z oka.
Získala jsem nám náskok. Běželi jsme ještě rychleji.
Asi minutový náskok vypršel a medvěd i z nožem běžel za námi. Byl strašně rychlý.
,,K Rohu je to několik kilometrů! Nebudou nám stačit síly! Musíme se mu postavit!" zakřičel Carlos. Měl pravdu. Nemohli bysme běžet tak dlouho. Medvěd by nás dříve roztrhal na kousky.
,,Na TEĎ!" křikla jsem nazpátek. Carlos přikývl. ,,Tři...dva...jedna..."
,,TEĎ!" vykřikli jsme sborovně. Prudce jsme se zastavili a otočili. Hodila jsem medvědovi do druhého oka další nůž namočený v jedu. Teď už vůbec neviděl. Z ok se mu valily proudy krve.
Carlos se k němu rozběhl a začal ho bodat oštěpem. Medvěd se po něm ohnal tlapou, ale dřív, než ho stihl zasáhnout, jsem mu ji usekla mečem a sekerou ho sekla přes čumák. Medvěd zařval, ale jeho řev utichl, když ho Carlos probodl skrz naskrz oštěpem.
Hluboce jsme dýchali. Byla jsem spocená.
,,Pro bundy už to nemá cenu." řekla jsem. ,,Tvůrci si nedají pokoj, dokud se nestřetneme s posledními dvěmi."
,,S Lunou a Fredem." řekl a já přikývla. Včera se na obloze objevil Noah a po té Dakota a Benjamin.
,,Navrhuji jít dobrovolně." řekla jsem a Carlos přikývl.
Finále už je zde.

----------------------------

Na přání jedné jisté slečky (však ona ví) jsem se rozhodla vydat kapitoly již dnes. Nevím, jak mi to výjde ale možná tu poslední vydám až zítra ráno.

Pacicka