Vyhraj!

~17~

Po snídani jsme se vydali na cestu. Po bouři, která v noci zuřila, bylo na zemi nejméně o patnáct centimetrů sněhu více. Brodili jsme se sněhem, který se díky hřejivému slunci a obloze bez mráčku, krásně třpytil, dolů do údolí. Vlastně jsme vůbec netušili proč tam jdeme. Ale sedět v jeskyni a čekat, až to skončí, nebyl zrovna nejlepší nápad. A jít nahoru také nešlo, protože to už byly jen hladké vrcholky skal, které chránily Roh hojnosti. Foukal mírny větřík, který cuchal mé mokré vlasy. Několik neposedných pramínků z pevných copů uniklo a ty se mi pletly do obličeje.
Felix s Carlosem šli přede mnou. Jak moc jsem jim záviděla vysoké postavy a silné, dlouhé nohy. Já jsem oboum chlapcům dosahovala po ramena a mé nohy byly vyzáblé, krátké a slabé. Uměla jsem dobře běhat, ale tohle bylo peklo.
Byla jsem zahloubaná hluboko ve svých myšlenkách. Přemýšlela jsem o tom snu, který se ze mě clapci snažili vypáčit, ale já jim o něm nepověděpa a nechala si to pro sebe. Byly to noční děsy, způsobené hrůzou, kterou jsem si včera prožila. Připomínaly mi to, že jsem někoho zabila a že i já málem přišla o život. Až teď jsem si to uvědomila. Málem jsem zemřela.
Chybělo málo a byla bych mrtvá. Dvakrát.
Na obrazovkách určitě byl ukázán náš boj a má rodina se dívala a mí přátelé také. Můj malý bratříček. Nevinný malý chlapec, kterému jsem slíbila, že se pokusím vrátit, ať to stojí, co to stojí. Jak mu asi bylo, když viděl svou starší sestru umírat? Jak se na to musel doma dívat a trpět? Jak se musel smířit s tím, že zemřu?
Nedokázala jsem si to představit. Musel být zlomený. Málem jsem přišla o život a připomínka na to, se blýská na mém krku a stále ovázaném zápěstí.
Jak asi bylo osmému kraji, když viděl, že umírám? A jak bylo přátelům v Kapitolu? Prezidentce, která přede mnou něco skrývala, a já nevěděla co. Jak bylo ji? Mé rodině a přátelům?
,,Char, jsi v pořádku?" Ozval se vzdálený hlas Carlose a tím mě vytrhl z myšlenek, které mě tak moc tížily.
Začala jsem vnímat okolí. Felix se díval na vzdálené moře a Carlos mě držel za ruce.
,,Jo, jen jsem se zamyslela." Špitla jsem a pokusila se o úsměv.
,,Povíš mi nad čím? Šla jsi jako tělo bez duše se slzami v očích." Malinko se usmál a setřel mi slzy z bledého a zmrzlého obličeje, o kterých jsem ani zdaleka netušila, že vznikly.
,,Jak bylo osmému kraji, přátelům, rodině, Elliotovi, když jsem málem..." můj slabý hlas se zlomil a Carlos mě objal. Zabořila jsem svou hlavu do jeho ramene a zavřela oči. I přes to, že měl bundu potříštěnou krví, jsem cíla tu známou čokoládovou a vanilkovou vůní smíšenou s kávovou vůní.
,,Nechci vám kazit tuhle romantickou chvíli, ale asi bysme se měli schovat, jelikož ze zdola sem někdo míří." Sdělil mám potichu Felix a my se od sebe odtrhli. Podívali jsme se Felixovým směrem. A opravdu, někdo se námahou brodil sněhem směrem k nám a za ním zůstávaly rudé skvrny, vpíjící se do zářivě bílého sněhu.
,,Schováme se za ty skaliska." Carlos ukázal na ostré balvany, které vypadaly, že se každou chvíli zhroutí.
,,Lott, běž napřed. Neber to jako urážku, ale jsi pomalejší než my. My zamaskujem naše stopy." Řekl mi Felix a já přikývla. Rychle, ale opatrně, tak abych nezanechávala velké stopy, jsem se vydala k těm skaliskám. Felix s Carlosem byli v těsném závěsu za mnou a zrychleně, jak jen to šlo, se amatérsky snažili zakrýt stopy. Otočila jsem se a když jsem udělala další krok, propadla jsem se sněhem na ledovou skluzavku a strašlivou rychlostí jela po zádech a točila se směrem dolů. Hlasitě jsem křičela a po pár vteřinách jsem slyšela křik mých spojenců. Oba taky nedávali pozor, kam šlapou a teď padali za mnou.
Když už jsem si myslela, že je to snad nekonečné, tvrdě jsem dopadla na vyhřátou kamennou zem a zklouzla se o další tři metry kupředu.
,,Au." Zavyla jsem bolestí a chytla se za hlavu. To už na zem žuchl i Felix a narazil na zeď za mnou a hned za ním sklouzl i Carlos a dopadl na Felixe a tím ho přimáčkl ke zdi, což mi vytvořilo pobavený úšklebek na tváři. Oba chlapci (hlavně Felix) skučeli bolestí.
Pomalu jsem se postavila a malinko klopýtla. Když jsem se narovnala, Carlos kulil oči na něco za mnou. Otočila jsem se a brada mi spadla až ke kolenům. Byli jsme ve velké jeskyni s nízkým stropem a přímo před námi bublalo jezero, z kterého vycházely oblaky páry. Jezero bylo průzračné a vlnky dopadaly na ledově bílý písek kousek ode mě a odrážely se o skalnaté stěny.
,,Horké prameny?" Zaskučel překvapeně Felix a vstal.