Vyhraj!

~18~

Měli jsme výbornou večeři. Carlosovi se podařilo ulovit lišku. Byla vynikající.
Ležela jsem u stěny zády ke klukům a pokoušela se usnout.
,,Jak moc je to zlé?" Slyšela jsem se potichu ptát Carlose.
,,Potřebuje léky. Potřebné byliny tady nejsou. A pokud jo, jsou zmrzlé hluboko pod sněhem. Bez léku může přijít o nohu." Slyšela jsem odpovídat Felixe. Byl skleslý.
Zděsila jsem se. Mohla bych přijít o nohu. Ale ta rána nebyla hluboká a nezasáhla nic jiného než maso.
,,Ten šíp, co si přinesl...jeho hrot byl namočený v Březníku lepkavém." Felix si povzdechl a já se ještě více viděsila. Je to sice pomalý jed, ale nebezpečný. ,,To jsou ty černé velké bobule. Moc jich tu neroste, ale když jsme zápasili s tou holkou z dvanáctky, do toho keře jsem spadl. Syntie kolem něj musela projít a rozdrtit je." Felix si znovu povzdechl.
,,A ten nůž?" Zeptal se se strachem v hlase Carlos.
,,Ten ne. Kdyby jo, tak by to zčernalo, ale ona to má rudé. U toho...pokud nechce, aby ji to zůstalo, tak taky potřebuje nějakou mast. Doufám, že máte dobré a ochotné sponzory."
Oči se mi zalily slzami, tak jsem je rychle zavřela.
Snažila jsem se na nic nemyslet, ale v noci se mi zdálo, jak mi Felix uřízne nohu a jak mám přes celý obličej ZA JAMESE.
Ráno mě probudil Carlos, že mi přišel balíček. Rozespale jsem se posadila a podívala se na stříbrný padáček s červenou osmičkou. Červená je určená pro dívky, modrá pro chlapce a bílá je společná.
Otevřela jsem ho a přečetla si vzkaz.

Poslouchat cizí rozhovory je neslušné! Zelená na obličej, modrá na nohu.                                           -L

Usmála jsem se a zašeptala neslyšitelné ,,Děkuji".
Sundala jsem si kalhoty a dala Carlosovi modrou mastičku, která byla ledová, ale husí kůže mi stejně jako včera, naskočila z Carlosových doteků. Trošku jsem se červenala. Carlos mi nohu obvázal a vzal si i druhou mast a namazal mi pravou tvář. Hleděli jsme si vzájemně do očí a já měla strašlivou chuť ho políbit.
Carlos se posadil vedle mě. Venku byla ještě tma. Musely být brzké ranní hodiny.
,,Víš..." spustil najednou potichu Carlos. ,,Záchrana Elliota nebyla jediná věc, proč jsem se přihlásil." Řekl a já se na něj podívala. Vypadal, jako by znovu prožíval nějakou vzpomínku.
,,Scott, můj bráška, kterého se snažím odjakživa chránit-" Carlos se ušklíbl. V očích se mu leskly slzy. Bylo poznat, že se mu po něm stýská. ,,-je do tebe zamilovatý od té doby, co jsi začala studovat první ročník. Jedenáct let. Když tě vybrali, sebralo ho to. Chtěl se přihlásit, ale to bych nikdy nedovolil. Přísahal jsem, že ho vždy před vším ochráním. A když vybrali Elliota, bylo rozhodnuto. Řekl jsem mu, že tě ochráním a na poslední chvíli se přihlásil. Řekl jsem si, že tě budu chránit, abych ochránil Scotta." Řekl a odmlčel se. Podíval se na mě a hleděl do mých modrých očí. ,,Teď jen nevím-" zašeptal. ,,-jestli se pokouším ochránit ho, nebo to dělám pro tebe."
Carlos se ke mně naklonil a spojil naše rty do vášnivého, láskyplného polibku.

Probudila jsem se v objetí Carlose. Zaplavila mě vlna smutku. Ten polibek byl určitě sen. Ale, jak bych mohla být potom v jeho objetí?
Felix se na nás díval. Asi si nevšiml, že už nespím. V očích se mu leskly slzy, které hbitým pohybem setřel, zhluboka se nadechl, podíval se na svůj prsten na malíčku a ušklíbl se.
,,Bože.'' Zaklel potichu.
,,Co se děje?'' Zeptala jsem se potichu. Felix na mě zvedl oči. Carlos se trošku zavrtěl. Podívala jsem se na něj. Upíral své oči na našeho ztrápeného kamaráda.
Felix se ironicky usmál.
,,Nic. Vůbec nic." Mávl nad tím rukou, ale v očích se mu leskly slzy. Vymotala jsem se z Carlosova objetí a opatrně vstala. Levá noha mě stále bolela. Tepalo mi v ní. Pomalu, velmi pomalu jsem se dokulhala přes pěti metrovou jeskyni(dle mého názoru jsem kulhala pět kilometrů.) a sedla jsem si vedle Felixe. Objala jsem ho a on si položil hlavu na mé rameno.
,,Marrietta." Šeptl zlomeně. ,,Chybí mi." Marrietta zemřela v aréně minulý ročník. Přihlásila se dobrovolně.
,,Já vím."  Zašeptala jsem. Nevěděla jsem, jaký spolu měli vztah. Jestli milenecký nebo kamarádský. ,,Vím, že to bolí. Ale musíš jít dál." Zašeptala jsem.
,,Já vím. Sebral, sebral jsem se rychle, ale pak....vždy když si na ní vzpomenu, zhroutím se. Spíš brečím, jako mimino." Uchechtl se a setřel si slzy. ,,A teď, když jsem viděl vás dva, vzpomněl jsem si. Ale už je to zase dobrý." Řekl a usmál se.
Pustila jsem ho a on se narovnal. Vypadal lépe než před minutou.
,,Co noha?" Zeptal se mě a mírně se zamračil.
,,Přišly masti, ale o moc se to prozatím nezlepšilo." Řekla jsem.
,,Dobře. Já už mám kotník v pořádku. Můžeme se porozhlédnout po okolí. Pokud tu byl Březník lepkavý, musí tu být i něco jiného na přípravu jedů, ale i léků." Řekl Felix a podíval se na Carlose, který přemýšlel.
,,Charlott ještě nikam jít nemůže."
,, Já vím. Proto ještě jednu noc přenocujeme tady." Sdělil Felix.
,,Já zůstanu tady a vy se můžete jít porozhlédnout. A zítra půjdeme dál." Vložila jsem se do rozhovoru.
,,Dobře." Přikývli oba. Felix z batohu vytáhl půlku chleba a rozdělil ho mezi nás.
,,Díky." Poděkovala jsem mu a on kývl.
Vstala jsem a dokulhala se k mému batohu.
,,Nedívejte se tak přihlouple." Osopila jsem se na ně. Oni zamručeli odpovědi a sklopili zrak. Ušklíbla jsem se. Vytáhla jsem jablko a nožem ho rozkrájela na tři kusy. Nechala jsem si ten nejmenší, druhý jsem podala Carlosovi a třetí s upozorněním hodila Felixovi.
Sedla jsem si a začala jíst tvrdý, ale dobrý chleba s jablkem.

Kluci odešli krátce po snídani a já v jeskyni zůstala sama.  Bylo zde hrobové ticho. Trošku jsem se bála. Vstala jsem a pomalu šla k podzemním pramenům.
Uslyšela jsem slaboulinké pípání. S námahou jsem se dokulhala k východu, kde na zemi ležel padáček, určený pro mě. Vzala jsem ho a dokulhala se zpět. Sedla jsem si a padáček otevřela.

Ta voda není jedovatá. Je léčivá.
-L

Podívalajsem se na horké jezero a usmála se. Potřebovala bych koupel a jestli je léčivá....
Podívala jsem se, co mi posílá. Bylo to zlaté, zdobené zrcátko s iniciály, AG.
Napadlo mě, že by to mohl být Adam Gramhen. Než se stal hlavním tvůrcem, byl bytovým návrhářem a navrhoval různé nábytky a doplňky. Vzala jsem si zrcátko opatrně do ruk a podívala se do něj.
Pravá tvář byla ozdobena velkým, rudým písmem. Sklopila jsem oči.
Zrcátko jsem položila na spacák a sundala si mikinu. Dokulhala jsem se k horkému jezeru. Sedla jsem si a sundala si boty a ponožky.
Opatrně jsem si sundala kalhoty, legíny a tričko. Z levé nohy jsem si sundala obvaz. Neviděla jsem jak rána vypadá, ale doufala jsem, zě to bude už lepší.  Po té jsem si sundala i zakrvácený obvaz ze zápěstí. Rána se už začala hojit. Později si ji namažu mastí, kterou mám i na  tvář. pomyslela jsem si.
Namočila jsem si kotníky. Po těle se mi rozlila husí kůže. Voda byla příjemně horká. Pomalu jsem do vody sklouzla celá.
Voda hřála každý centimetr mého těla a já si ten blažený pocit užívala. V noze, v místech ošklivé rány od šípu namočeném v jedu, mi škubalo. Lidye měla pravdu. Možná léčí. Určitě to nebude mít velký poznatek, ale aspoň něco. Odvážila jsem se potopit. Odrazila jsem se od kraje a potopila se. Nepříjemné škubání, začalo i na mé poraněné tváři a pravém zápěstí.
Vynořila jsem a doplavala ke kraji. Zkusila jsem, zda došáhnu. Došáhla jsem na úzký stupínek.
Byla jsem ráda, že jsem si nezapomněla sundat i gumičky. Ve vlasech jsem měla zaschlou krev. Začala jsem si je umývat. Každý centimetr mého těla jsem důkladně omyla tak, že už nikde nezůstala jediná skvrnka od krve. Plavala jsem zpět k mému oblečení, když se ozvaly dva výstřely z děla. Lekla jsem se, že by to mohl být Carlos a Felix.
Strachem jsem vykulila oči a dívala se směrem ke vchodu.
Ale proč by to zrovna museli být oni? Jsou tu i jiní Splátci, kteří zabíjejí ostatní a od krvavých jatek (začátku) jsem neslyšela žádné jiné výstřely, než ty způsobené námi. Navíc jsou tu i profíci a je zvláštní, že ještě nikoho za ty tři dny nezabili. Dávají si na čas. A to je důvod, proč se bojím ještě víc. Možná mí spojenci na profíky narazili....
Došlo mi to až teď. Syntie byla ze čtvrtého kraje a vím, že byla spojencem druhého kraje a Natálie. Syntie se chtěla pomstít a tak se vydala mě a Carlose zabít. Ostatní očekávali, že se vrátí, ale včera na obloze viděli její tvář. Tak se vydali hledat nás.
Mé obavy se každou chvíli zvětšovaly a dovršily, když jsem uslyšela dusot nohou u vchodu. Přikrčila jsem se a modlila se za Carlose a Felixe.
Jen ať to nejsou profíci. Prosím!

--------------------------------

Ahojky :)

Dneska vydám rovnou dvě kapitoly. A ve středu vydám poslední kapitolu :) Kapitol je dohromady 22+epilog

Snad se líbí.

Pacicka