Vyhraj!

~19~

,,Char!'' Oddychla jsem si, když jsem uslyšela hlasy kluků.
,,Ani nevíte, jaký jsem měla strach.'' Křikla jsem.
Oba dva vypadala zříceně. Nesli dříví a padáček naplněný bobulemi.
,,Co děláš v té vodě?! Může být jedovatá!'' Zděsil se Felix.
,,Není, věřte mi. Je jen příjemně horká.'' Řekla jsem a slastí zavřela oči. Vůbec jsem nechtěla z vody vylézt.
,,Carlosi?'' Oslovila jsem tmavovlasého chlapce, který se pokoušel rozdělat oheň. Ani jsem se nedivila, že se mu to podařilo celkem brzy. Bylo zvláštní, že to hořelo, když to dřevo muselo být mokré, při nejmenším vlhké.
Zřejmě dalši vychytávka. Pomyslela jsem si.
Carlos vzhlédl.
,,Podáš mi prosím deku?'' Zeptala jsem se a on přikývl. ,,Našli jste něco?'' Obrátila jsem se na Felixe.
,,Jo. Hodně bobul na jedy. Ale i nějakě stravitelné kořínky a byliny, které jsou zmrzlé. Ale to ani tak nevadí... '' zamumlal a dál horlivě třídil to, co nasbíral.
,,Otoč se. Pomůžu ti.'' Řekl Carlos. Otočila jsem se. Carlos natáhl ruce a chytil mě za boky. Po té mě jako pírko opatrně vytáhl a postavil. Chvilku mě přidržoval, než jsem získala rovnováhu.
Hned po postavení mě ovanul chladný vzduch. Carlos mě zabalil do deky. Chtěla jsem jít na spacák, ale Carlos si mě vzal do náruče a odnesl mě tam. Cestou jsem se usmívala od ucha k uchu.
,,Děkuji, pane Rytíři.'' Zasmála jsem se a Carlos nadhodil vážnou tvář.
,,Nemáte zač, Výsosti.'' Řekl a po několika sekundách, jsme se všichni začali smát.

Celou jeskyni zahříval oheň. Byla jsem zabalená v dece a sledovala Carlose a Felixe, jak se oba dva myjí ve vodě.
Vzala jsem si rolák a oblékla si ho. Mokré vlasy jsem si z něj vytáhla, aby mne nestudily na zádech, a přehodila přes rameno. Dala jsem si ponožky a už jsem se natahovala pro legíny, když přišel Carlos.
,,Namažu ti tu nohu.'' Řekl. Přikývla jsem a podala mu deku.
,,Musí ti být zima.'' Namítla jsem.
,,Ani ne.'' Pokrčil rameny a rukou si prohrábl mokré vlasy a utřel si obličej. Z vlasů mu do obličeje padaly kapky vody a ty mu pak stěkaly po celém těle.
Carlos mi namazal mastí ránu na noze a opatrně a pečlivě ji obvázal obvazem.
,,Díky.'' Poděkovala jsem tiše a oblékla si legíny. Začala jsem si splétat vlasy do dvou copů, protože kdyby mi uschly, neudělala bych s nimi už nic.
Carlos s Felixem se zabalili do dek a dívali se na plápolající oheň.
,,Kdo si myslíte, že zemřel?" zeptala jsem se. ,,Totiž, myslím, že se profíci přišli pomstít za Syntii. Nepotkali jste je?"
,,Vlastně jo. Potkali." odkašlal si Felix. Zděsila jsem se.
,,Ale klid! Ukrývali jsme se na stromě a hned jak zmizeli jsme běželi zpátky. Šli k moři a co vím, tak už byli pěkný kus daleko, když jsme se vraseli." uklidnil mě Carlos. Přikývla jsem.
Z batohu jsem si vytáhla vodu a dopila ji.
,,Zajdu si pro vodu." řekla jsem klukům, kteří byli unavení. Usmála jsem se. Oblékla jsem si kalhoty špinavé od krve a bláta, a bundu, kterou jsem si ani nezapínala. Vyšla jsem ven a termosku jsem naplnila až po okraj sněhem. Podívala jsem se na zamračenou oblohu a povzdechla jsem si. Chtěla jsem domů. Z očí se mi valily slzy. Potáhla jsem, nadechla se a slzy s tváře setřela.
Slyšela jsem slaboulinké pípání. Vzhlédla jsem k obloze, odkud se ke mně znášely tři padáčky. Kdyžmi dopadly k nohám, zvedla jsem je a šla zpátky do jeskyně.
,,Kluci, přišly nám spon-'' všimla jsem se, že Carlos s Felixem spokojeně oddechovali. Usmála jsem se a opatrně si sedla na spacák. Věděla jsem, že už se m noha lepší, ale stále to bolelo. Vzala jsem si padáček mně určený a otevřela jsem ho.

Něco na zahřátí
-L

Vzkaz jsem položila vedle sebe a podívala se do termosky. Polévka. Usmála jsem se a začala ji jíst. Byla zeleninová a horká, ale i tak jsem půlku zhltala hned. Asi jsem si spálila jazyk.
Podívala jsem se na kluky a zbytek polévky vrátila zpátky do padáčku. Vzala jsem padáček Carlose. Vzkaz jsem nečetla. Taky tam měl polévku a Felix taky. Myslím si, že se Lidye spřátelila s Patrickem.
Polévky i se vzkazy jsem klukům schovala zpátky a dojedla tu svou. Přiložila jsem do ohně a sundala si bundu. Lehla jsem si na spacák a hlavu si podložila rukama. Zavřela jsem oči. Byla jsem tak unavená, ale neusnula jsem. Myslela jsem na Allison, Elliota, mamku s taťkou, Scotta a na všechny, které znám a mám je ráda. Zoufale jsem se chtěla vrátit. Kéž by pravidla dovolovaly, aby se mohli domů vrátit dva Splátci. Dovolují to  jen v případě, že jsou to sourozenci a to neplatí u čtvrtoher. Možná by bylo lepší, kdyby tu byl Elliot. Mohli bysme se vrátit spolu. Jenže to bych nezažila ty okamžiky s Carlosem a možná bychom už dávno byli mrtví. Carlos mi dvakrát zachránil život a co bych si bez něj a Felixe počala?
Nakonec jsem po dlouhém přemýšlení usnula.
Probudila mě až hymna Panemu. Spala jsem asi deset hodin. Posadila jsem se. V jeskyni pochrupoval Carlos. Usmála jsem se, vstala a rychle se dostala k východu, kde stál Felix. Podívala jsem se k obloze. Zrovna se obraz z chlapce z devítky změnil na dívku z jedenáctky a po té obloha potemněla.
,,Kdo ještě zbývá?" zeptal se Felix. Zamyslela jsem a začala počítat.
,,Nátálie, Fred s Ginervou, Noah a Luna z trojky, Thommas z šestky,  Dakota z devítky a Benjamine z desítky." řekla jsem, když jsem si to vše uspořádala v hlavě. Zbývalo nás tady jedenáct.
,,Devítka s desítkou budou ve spojenectví. Pokud narazili na profíky, tak se ozvaly dva výstřely téměř hned. Druhý kraj bude spolčený s třetím, nebo aspoň s Noahem. Bavili se o tom, že je dobrý a tak. Thommas může být sám, nebo s Lunou. Profíky bych netipoval. Možná se s nimi střetl, ale do spojenectví ne. Natálie o něm vykládala   u večeře. Ptali se ho, ale odmítl.''
,,Myslím, že Thommas byl ten, kdo byl zraněný. Byl to chlapec a byl sám. Profíci se nerozdělují. Tedy až na Syntii. Myslím, že se ji chtěli zbavit. Pokud je devítka s desítkou, tak budou po boji s Fredem a ostatními oslabeni. Myslím, že bysme měli vyhledat Thommase. Byl zraněný a pokud se nedokázal sám ošetřit...''
,,Tak jsme trefili do černého. To beru. Ráno se vydáme na cestu. Šel nahoru, tak půjdeme tam. Stejně nemám dobrý pocit z toho, co by nás mohlo čekat tam dole u moře. Navíc tam měli namířeno profíci. Myslím, že hledají nás takže když půjdeme nahoru, utečeme jim."
,,Aspoň prozatím." zamumlala jsem a podívala se dolů k moři, kolem kterého se potulovaly obrovská zvířata. Medvědi.
Povzdechla jsem si a sklopila oči. Když jsem zrak znovu zvedla všimla jsem si, že se na nebi objevila polární záře. Bylo to kouzelné. Hleděla jsem na to s úžasem a s úsměvem. Po chvilce se k nám přidal Carlos. Posadil se vedle mě na studený kámen a vzal mě kolem ramen. Položila jsem si svou hlavu na jeho rameno a užívala si této nádherné chvíle. Jsem si jista, že na tohle nikdy nezapomenu...

-----------------

Jak jsem slíbila, dnes dvě kapitoly. Omlouvám se za chyby, ale opravu plánuji až se vrátím z dovolené :)

Pacicka