Vyhraj!

~20~

Za svítání jsme si dali rychlé občerstvení. Já si namazala rány a po té jsme se vydali směrem nahoru.
,,Nenávidím. Sníh!" supěl Felix a já se zasmála.
,,Dáme si přestávku?" navrhl Carlos. Souhlasili jsme a sedli si na spadlé kmeny. Z batohu jsem nám vytáhla bylinkový čaj, který jsme ještě před odchodem uvařili. Taky jsme namočili hroty našich zbraní do připravených jedů, tedy ne všechny. Pár nožů jsme si nechali na jídlo. Napila jsem se a čaj podala Carlosovi.
Podívala jsem se k oceánu. Moře bylo rozbouřené a i z této dálky šly vidět brovské vlny narážející do skal.
,,Hele! Medvědi." řekl Felix a ukázal na pobřeží. A opravdu. Po ledově bílém písku a ledovcích se pohybovalo asi šest ledních medvědů.
,,Myslím, že kdybychom se vydali dolů, tak by nás roztrhali na kusy." poznamenala jsem.
,,Tímpádem doufám, že takový osud čeká profíky." ušklíbl se Felix.
Po deseti minutové přestávce jsme šli dál. Po hodině jsme narazili na lidské stopy. Patřily  jednomu Splátci a u těch stop se nacházely krvavé skvrnky.
,,Myslím, že jsme našli naší zraněnou ovečku." řekl Carlos.
,,Asi ano." přikývla jsem. Všichni jsme byli unavení a skleslí. Nechtěli jsme zabíjet. Ale další smrt, další krok domů.
Šli jsme po stopách v naprosté tichosti. Končily v jeskyni.
,,Může to být past." zašeptala jsem tak nejtišeji, jak jsem dokázala.
,,Risk je zisk." zašeptal Felix a já chtě, nechtě musela souhlasit. Carlos naznačil, že jde první. Pak Felix a nakonec já. Na oba chlapce jsem se podívala s obavami v očích, ale to už zmizeli v temnotě jeskyně. Rozhlédla jsem se a po té se nechala pohltit temnotou jeskyně. Asi dva metry jsem šla tmou, než jsem viděla Felixe s baterkou a na zemi chlapce v kaluži krvi. Zhrozila jsem se. Měl ukousnutou pravou ruku. Vše od konečků prstů po loket mu chybělo. Tiše jsem zaúpěla.
,,Není při vědomí." zašeptal Felix. ,,Nemůžeme ho zabít. Nemohl by se ani bránit." namítal dál.
,,Jo, jenže pak budeme čekat, aby jsme se ujistili, že vykrvácí, nebo krev za tu dobu co tu budeme jen tak čekat, než pach krve přiláká nějakého mutanta? Ne. Stejně už trpí..." řekl a napřáhl ruku s oštěpem. Váhal.
,,Lepší zemřít rychlou smrtí, než se trápit." řekla jsem a oba se na mě podívali. Chlapec se pohnul a hbitě otevřel oči. Carlos ruku spustil podél těla. Thommas se na nás díval vystrašenýma očima. Měl je vypoulené a měly nepřirozenou velikost. Po čele mu tekl pot a pravá ruka mu škubala. Tedy to co z ruky zbylo. Ležel na levém boku a díval se přímo na mě.
,,Prosím..." vysoukal ze sebe. ,,Zabte mě. Prosím." z očí mu vytékaly slzy. ,,Prosím." zavřel oči a vyčkával.
Carlos na nic nečekal a zarazil mu oštěp hluboko do hrudi. Ozvalo se dělo. S hrůzou jsem nadskočila a podívala se na Carlose. Němě zíral do prázdna. Oštěp vytáhl a podíval se na mě.
,,Další krok k vítězství." řekl Chladně, prošel kolem mě a vyšel ven z jeskyně.
,,Prosil nás." zašeptal Felix. ,,Nebylo mu pomoci. Sama si-"
,,Já vím!" přerušila jsem ho. ,,Dej mi tu baterku. Prohledám mu batoh a pak jdeme dál." řekla jsem. Felix mi podal baterku a vyšel ven.
Klekla jsem si k Thommasovi.
,,Omlouvám se." zašeptala jsem a pohladila ho po tváři. Vzala jsem jeho batoh a začala ho prohledávat. Nic tam neměl. Jen svítilny, které nefungovaly. Sirky, které my moc nepotřebujeme. A shnilý chleba. Bůh ví, jak dlouho tu ten nebožtík pobýval. Povzdechla jsem si a na chvilku si sedla. Po tvářích se mi kutálely slzy. Jak můžeme zvládnout ostatní Splátce?
Ozvala se rána z děla a křik. Vyděsila jsem se. Vzala jsem si sekeru a vyběhla ven. Na zemi leželo tělo dívky. Byla to Natálie.
,,Konečně," zaúpěl Felix. ,,jsem tu namyšlenou krávu zabil. Ostatní budou někde poblíž. Přišla sama. Říct mi, že chce, abych se k nim připojil. Ale když jsem řekl ne, tak se nás pokusila zabít. Ale já byl připravený. Musíme zmizet. Možná už jsou na cestě. Volala Fredovo jméno."
Přikývla jsem. Rychle jsme se s Carlosem a Felixem vydali dolů. Dolů to bylo jednodušší, než nahoru.
Pořád jsem se ohlížela za sebe. Když už jsem se asi po desáté ohlédla, viděla jsem, jak od místa kde ležela Natálie běží čtyři lidé, směrem k nám.
,,Dělejte!" zakřičela jsem na kluky. Profíci byli rychlí. Byli hodně vysocí a měli silné a dlouhé nohy. Felix s Carlosem byli už pěkný kus ode mě. Zrychlila jsem, ale zakopla jsem o vlastní nohu a skutálela se. Zastavila jsem, až když jsem narazila do stromu. Pod mou hlavou se objevily kapičky krve. Carlos si toho všiml a běžel ke mně.
V tom mě někdo popadl za vlasy a vytáhl na nohy. Vykřikla jsem.
,,Běžte!" zakřičela jsem po klucích. ,,Běžte!" Felix se na mě podíval a já naznačila, že si poradím. Vyrazil k nám a Carlos se k němu připojil. Ginerva a Luna nějakým způsobem Carlose omráčily. Spadl a zabořil se do sněhu. Felix se ani neotáčel a už se rozpřáhl mečem. Noah ho srazil k zemi a on meč upustil.
Kdybych jen měla sekeru, pomyslela jsem si. Sekera ale ležela hluboko pod sněhem.
Noah Felixe vytáhl na nohy. Držel ho a u krku mu držel dýku.
,,Jediný pohyb a je po tobě." zasyčel mu Noah do ucha. Felix sebou trhl. Noah přitlačil a z pod dýky vytékl malý pramínek krve.
Fred mě otočil k sobě a přitlačil ke stromu.
,,Ahoj." ušklíbl se. Zamrazilo mě, když ty slova zašeptal blízko mého ucha.
,,Syntie se trochu stihla pomstít! Koukněte na tu nádhernou jizvu na tváři!" zakřičela  Ginerva.
,,Drž hubu, Ginervo! Sama víš, že tě u sebe nechávám jen proto, že jsi z našeho kraje!" zakřičel Fred. Ginerva se zamračila.
,,Stejně tady všichni víme, že máš slabost pro tu krávu." řekla.
,,Luno." štěkl po blonďaté dívce. Ta vytáhla dýku a než Ginerva stačila cokoliv říct, zabodla ji hluboko do srdce. Ozval se výstřel a já na to se strachem koukala.
,,Nediv se tak." zamumlal Fred.
,,Tak už ji řekni, co chceš, ať můžeme vypadnout. To, že byla Natálie tak pitomá a šla na jistou smrt a to, že Ginerva urážela tuhle kočičku, nám dalo nevýhodu. Asi si zapomněl, že se tu někde ukrývají devítka s desítkou." řekl naštvaně Noah.
,,No jo pořád!" zakřičel Fred. Vypadal unaveně. ,,Jsou zranění, takže je pak dorazíme-"
,,Jo, ale nadělali nám taky dost ran. Jsou dobří!" namítla Luna a Fred si povzdechl. Pohlédl mi do očí  a pohladil mě po tváři.
,,Pojď s námi." zašeptal a naklonil se ke mně.
,,Ne." sykla jsem a vražedně se mu dívala do jeho šedých očí.
,,Co kdyby, jsme tvé přítelíčky zabili?" zeptal se, i když jsem ho prokoukla. Nechtěl to udělat. Aspoň prozatím ne.
,,Tak se pokusím vás zabít." řekla jsem pevně.
Fred sklopil zrak a skousl si ret. Poté udělal hbitý pohyb a políbil mě. Nečekala jsem ani minutu a silně ho kousla do rtu. Fred vykřikl a odstoupil ode mě. V puse jsem cítila tu zvláštní pachuť krve. Fred měl bradu od krve.
,,Tos neměla dělat." zasyčel a vrazil mi facku. Felix mohl jen bezmocně přihlížet a Carlos byl omráčený.
,,Teď ti něco povím." řekl naštvaně. ,,Líbíš se mi. A to hodně." řekl a prohlédl si mě od hlavy až k patě. ,,Ale myslím, že tě zabiju. Rozhodně ne teď. Doufám, že se utkáme ve finále. Bude tě škoda." řekl a pohladil mě po tváři. ,,Ale to je jedno." usmál se. Naklonil se k mému uchu. ,,Uvidíme se později." zašeptal a mě znovu zamrazilo. ,,A teď poneseš následky toho, že si nepřijala nabídku spojenectví." řekl a podíval se na Noaha. Věděla jsem, co příjde. Nemohla jsem to dopustit, ale Fred mě držel příliš pevně.
Noah trhl nožem. Vykřikla jsem. Vše jsem to viděla zpomaleně. Felix padl na kolena. Díval se na mě se strachem v očích. A taky s prosbou, která hlásala Vyhraj!. Obličejem vpadl do sněhu a kolem jeho hlavy se sníh začal zbarvovat sytě rudou barvou. Ozval se výstřel, Fred mě pustil a já spadla do sněhu. S otevřenou pusou jsem hleděla na bezvládné tělo mého přítele. V hlavě mi proběhly všechny vzpomínky a zážitky s ním.
,,Brzy se uvidíme." zašeptal u mého ucha Fred. Vyzval své spojence a někam odběhli, ale já jim nevěnovala pozornost. Z očí se mi valily proudy slz. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždy usmívající se Felix právě ležel necelých pět metrů přede mnou a s mrtvolnýma očima hleděl do prázdna.Doplazila jsem se k němu a začala jim třást.
,,Felixi!" zakřičela jsem zoufale. ,,Felixi!" Vrtěla jsem hlavou. Brečela jsem. Muselo se mi to jen zdát.
Probuď se! kázala jsem sama sobě, ale nic. Nebyl to sen. Jak moc bych si přála, aby byl. Propukla jsem v hysterický pláč a Felixe si vzala do náruče. Bylo celkem těžké ho točit a položit si jeho hlavu do klína. Zavřela jsem mu víčka a políbila ho na čelo.
,,Promiň." zašeptala jsem. ,,Odpusť mi to."

---------------------

Ahoj :D

Tak, snad mě nezabijete :) (už bych se měla připravit na to, až dočtete poslední kapitolu.)

Mám tady takovou nabídku. Jelikož budu od zítřka bez Wifi, tak se chci zeptat, jestli mám všechny poslední čtyři kapitoly vydat už dneska a nebo zítra ráno vydám dvě a reakce si přečtu až po dovolené. Nebo poslední dvě kapitoly vydám až přijedu...

No uvidíme. Ale určitě mui kdyžtak napište.

Dneska vydám ještě jednu a pak už nás čekají myslím jen dvě :)

Pacicka