Vyhraj!

~16~

Tlak na mém krku ustal a já na obličeji cítila něco horkého. Začala jsem zaostřovat. Rozkašlala jsem se a překulila na bok. Konečně jsem mohla popadnout dech. Někdo mi položil ruku na záda a já sebou poplašeně škubla.
,,Jsi v pořádku?" Ptal se Felix s vykulenýma očima a namáhavě oddychoval.
,,Jo." Zachroptěla jsem a pomalu se postavila. Můj pohled spočinul na bezvládném těle mladého kluka, který mě málem připravil o život. Hlavu měl rozseknutou a oči vyvalené a prázdné. Pevně jsem Felixe objala, který byl mou reakcí zjevně zaskočen.
,,Díky." Zamumlala jsem a pustila ho.
,,Jsme spojenci. Je to má povinnost." Připomněl mi a já přikývla.
,,Ta holka nebude daleko." Řekla jsem a sehla jsem se pro můj nůž. Vrátila jsem ho do malého pouzdra na pásku a šla po krvavých stopách na sněhu. Nevěděla jsem, kde se ve mně vzala ta odvážnost. Vždy jsem byla odvážná, ale nikdy jsem si nepředstavila, že se dobrovolně vydám někoho zabít.
,,Je oslabená." Dodala jsem a pokračovala dál po stopách.
,,Právě jsme málem-" oddychoval Felix. ,,-zemřeli, a ty se vydáváš za ní? Mimochodem super, super rána. Přes tu bundu a tak....hodně krvácí." Pochválil mě.
,,Díky." Poděkovala jsem a šla dál. Po pěti minutách jsme následovali krvavé stopy do temného lesa.
,,Charlotte, pozor!" Zakřičel Felix a strhl mě k zemi. Nad našimi zády proletěl šíp. Chtěla jsem mu poděkovat, že už mi dnes podruhé zachránil život, když se na nás vyřítila s bojovným křikem Stacy. Zdravou rukou mě odhodila a já narazila na strom. Nemohla jsem zaostřit. Hlava mě bolela a já cítila, jak mi po tváři stékal pramínek krve. Když jsem konečně zaostřila, viděla jsem, jak Stacy bojuje s Felixem. Nemotorně jsem se vyhrabala na nohy s potácivým během doběla k nim. Strhla jsem Stacy na stranu a tím zachránila Felixovi život, který se snažil vymotat z keřů a Stacy ho chtěla probodnout skrz na skrz oštěpem. Než jsem se ale stačila vzpamatovat, tak už mě Stacy tlačila k zemi a pomalu mi do kůže na pravém zápěstí vrývala (můj) nůž, kterým jsem poranila ji (nejspíše mi ho vytáhla z opasku). Křičela jsem bolestí a Stacy se nahlas smála. Felix se zoufale snažil dostat z keřů, ale dospěl jen toho, že se do nich víc zamotal.
,,Tohle je za bratra, mrcho."sykla a víc přitlačila. Na dlani jsem cítila horkou tekutinu. Z očí se mi valily slzy. Zmítala jsem sebou a zavírala oči. Silně jsem si skousla ret, abych utišila výkřik.
Kdybych jen dosáhla na mé nože. Pomyslela jsem si zoufale.
,,Nech ji na pokoji!" Slyšela jsem známý hlas. Srdce mi poskočilo, když jsem ho slyšela. Carlos ode mne dívku odtrhl. Ona upustila nůž. Vzala jsem ho a namáhavě vstala. Carlos ji držel okolo krku. Přišla jsem k ní a nůž ji zabodla hluboko do srdce. Stacy vyjekla a spadla do sněhu. Krajinu se ozval výstřel a já se podívala na Carlose. Na obličeji měl tržné ranky a byl od krve.
,,Našel jsi nás..." vyčerpaně jsem se usmála. Udělalo se mi zle, zamlžilo se mi před očima a spadla jsem do ledového sněhu. Byl heboučký, ale studený.

Na kůži na obličeji jsem ucítila něco mokrého a studeného. Zamračila jsem se, něco nesmyslného zamručela a pomalu otevřela oči. Viděla jsem unavený obličej Carlose a jeho nádherné modré oči. Plné rty měl roztažené do úsměvu a v ruce držel kus látky.
,,Ahoj. Jak ti je?" Zeptal se ustaraně.
,,Bylo mi i líp." Potichu jsem se zasmála a opřela se o levý loket. Podívala jsem se na pravé zápěstí, které bylo obvázané bílým obvazem, prosáklém krví.
Zamračila jsem se a pak se podívala na Carlose.
,,Ztratila jsi vědomí." Odpověděl mi na nevyřčenou otázku. Přikývla jsem a rozhlédla se.
,,Kde je-"
,,Felix drží hlídku venku." Přerušil mě.  ,,Dva výstřely a vznášedla musely vzbudit pozornost. Taky jsme museli zadělat všechny krvavé stopy, aby nás nevystopovali."
Nic jsem neřekla a pomalu se posadila. Carlos mi podal termosku a já se s vděkem napila. Po té jsem se s chutí zakousla do zeleného jablka a pomalu žvýkala.
Malým, tunelovitým otvorem přišel Felix, celý od sněhu. Usmál se na mě a z rohu vzal dřevěné desky a zatarasil vchod a tím sem přestal proudit chladný vzduch. Teď už profukoval jen malými otvory v desce.
,,Vichřice." Zamumlal a posadil se na svůj spacák. ,,Jak ti je?" Zeptal se mě.
,,Není to tak zlé." Odpověděla jsem a znovu se hladově zakousla do jablka.
Carlos mi opatrně mokrým šátkem očistil zkrvavený obličej. Když skončil, usmáli jsme se na sebe. Carlos se posadil vedle mě a stiskl mi ruku.
,,Jak si nás vlastně našel?" Zeptal se Felix a já se na Carlose podívala. Jeho poškrábaný obličej ozařovalo světlo z hranaté krabičky.
,,Po té, co jsem se dostal od rohu hojnosti-" začal vyprávět a při tom se díval do kamenné zdi naproti jemu. ,,-jsem běžel směrem, kterým vy dva. Ale sledovala mě Syntie ze čtvrtého kraje.
Tak jsem zamíŕil do lesa. Ona se zřejmě bála, tak utekla pryč. Přiznám se, že jsem měl nahnáno. Byla tam šílená tma a já se snažil najít úkryt. Našel jsem malou jeskyni a chtěl se tam ukrýt, jenže už byla obydlená.  Vyskočila na mě zmutovaná liška. Vylezl jsem na strom a tam zůstal až do rána. Ráno jsem šel dál. Když jsem našel krvavé stopy, vydal jsem se tím směrem a pak vás našel." Dovyprávěl nám a my přikývli.
,,Ani jsem ti nepoděkoval za záchranu života u Rohu."řekl Felix. Carlos se malinko usmál a plácl si s ním, na což jsem se ušklíbla. ,,Kluci".
Každý jsme leželi zachumlaní v našem spacáku a poslouchali vichřici, která teď vládla.
,,Kdo už je mrtvý?" Zeptala jsem se, protože jsem to nevěděla.
,,Kluk ze čtyřky, oba z pětky, holka z šestky, oba ze sedmičky, holka z desítky, kluk z jedenáctky a ti dva z dvanáctky." Odpověděl mi Felix.
Jen jsem přikývla, i když to nešlo vidět, protože světlo jsme vypnuli.
Zavřela jsem oči a poslouchala slabou hymnu Panemu, která se v šumu větru naprosto ztrácela.

Felix a Carlos stále spali. Oddělala jsem dřevo a vylezla ven. Bylo zamračeno, pofukoval chladný větřík a všude panovalo ticho. Sedla jsem si na kámen a dívala se na temný les. Něco zapraskalo a já sebou poplašeně škubla. Podívala jsem se mezi stromy a pomalu jsem se k nim blížila. Vítr se začal zvedat. Znovu to tam zapraskalo a tentokrát jsem zaznamenala pohyb.
Šáhla jsem po pásku s noži, ale nebyl tam. Srdce se mi zastavilo. Nechala jsem ho v jeskyni! Kdybych se teď vrátila, prozradila bych náš úkryt. Mohli to být profíci.
,,Je tam někdo?" Zeptala jsem se hloupě. Viděla jsem žluté zářící oči a vedle nich zelené.
Postavy se vynořily ze stínů a já se polekala.
,,To není možné." Zašeptala jsem a začala couvat. Klopýtla jsem a zabořila se do ledového sněhu. Kulila jsem oči na černovlasou dívku s nožem v hrudi, celou od krve a chlapce s rozseknutou hlavou, odkud šel vidět slizký bílý mozek, jak se ke mně blíží a hladově si jazykem olizovali rty. Oba dva byli bledí a děsivý. Najednou po mně skočili. Vykřikla jsem, ale můj křik se ztrácel ve větru. Zuby se mi zakusovali do těla a trhali ho. Křičela jsem a brečela bolestí. Škemrala jsem o smrt....

,,Né! Prosím! Zabijte mne! Prosím!"
,,Charlotte! Char! Je to jen sen! Jsi v pořádku. Probuď se!" Někdo mi třásl rameny. Otevřela jsem oči. Felix mě držel za ramena a Carlos se na mě vystrašeně díval.
Felix mě pustil a postavil se vedla Carlose, který si ke mně dřepl a chytil mě za ruku. S vytaženým obočím, až se mu udělaly na čele hluboké vrásky a s vykulenýma, vystrašenýma očima se na mě díval.
Zrychleně jsem dýchala. Otřela jsem si spocené tělo a podívala se na bundu vedle mého spacáku.
,,Bylo to tak živé." Zamumlala jsem a po tvářích se mi začaly kutálet slzy. ,,Tak živé."

_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_

Ahoj :)

Máme tady další kapitolu a Charlotte je prozatím v pořádku. Tedy, dalo by se říci, že v pořádku. Až na pár zranění, se mají všichni dobře.

Doufám, že se vám část líbila a jako obvykle, škemrám o vaše názory.

To by bylo asi vše. Uvidíme se zase u příští kapitoly :)

Pacicka