Vyhraj!

~8~

Stála jsem u válečného vozu pro osmý kraj. Měli jsme nádherné bílé koně. Hladila jsem si jednoho z nich, když ke mně někdo přišel.
,,Musím ti poděkovat!" řekl a pohladil druhého koně po krku. Otočila jsem se na něj.
,,Felixi? Za co?" zeptala jsem se a dívala se, jak dává Felix jednomu z koní kostku cukru.
,,Díky tobě jsem zpátky ve hře." řekl a podíval se na mě. ,,Nebýt toho, že jsi mne přemluvila, abych se vrátil k těm doktorům, by tady místo mě stál můj mladší bratr."
Podívala jsem se mu do jeho zelených očí. ,,,Tvůj bratr?" nadzvedla jsem obočí.
,,Jo." přikývnul. ,,Je jen o pár minut mladší než já a byl druhý dobrovolník, takže by mě musel zastoupit. Taky proto, že se to tak občas dělá. Když není Splátce schopen zůčastnit se her, vybere se někdo jiný a pokud máš sourozence stejného pohlaví ve věku 12 až 18 let, tak sem vezmou toho nejstaršího." vysvětlil mi.
,,To  jsem nevěděla." přiznala jsem se.
,,Hej, Felixi!" Felix se otočil na vysokou dívku, která na něj volala.
,,Promiň, Charlotte. Musím jít." usmál se a odešel. Dívala jsem se na jeho záda, když mi výhled zabránila barevná košile. Podívala jsem se na toho, komu košile patřila a usmála se.
,,Carlosi!"
,,Ahoj." usmál se a prohlédl si mě.
,,Sluší ti to."
,,Díky." poděkovala jsem a prohlédla si ho. Měl na sobě černé boty, džíny, barevnou košili, stejnou korunu jako já, nagelované vlasy a stejné náramky jako já. I jeho košile měla stejné vzory jako mé tílko a na kalhotech měl bílou nití vyšité pruhy.
,,Carlosi! Charlotte! Pojďte sem, musíme vám vysvětlit, čím je váš kostým zajímavý!" zavolala na nás Xaverie a my šli k ní a k Sannymiemu.
,,Takže?" zeptal se nedočkavě Carlos a opřel se o válečný vůz.
,,Ty vzory, vyšité tou nití, jsou tou zvláštností." řekl pomalu Sanny.
,,Počkat, co? Jak by někoho mohla zaujmout bílá niť?" vyjela jsem na něj.
,,Klid, Charlotte!" napomenula mě klidným hlasem Xaverie.
,,Jednoduše..." usmál se Sanny a zvedl ruku, ve které měl klubíčko té nitě. Zmáčkl malé tláčítko v jeho ruce a niť začala svítit všemi barvami duhy.
,,Paráda!" vydechl Carlos. Sanny se usmál a zase to vypnul.
,,Pořád to nezaujme, Charlotte?" zeptala se s pobavením Xaverie.
,,Tohle už jo." usmála jsem se.

V příštích minutách se garáž začala plnit ostatními Splátci a stylisty. Měla jsem první možnost je všechny vidět zblízka. Někteří vypadali odhodlaně a jiní zase vystrašeně. Nalezli se i takoví, kteří si zachovávali kamennou tvář a já jim to záviděla. Popravdě, já byla celkem vystrašená.
Každý na sobě měl nádherné kostýmy. Nejvíce se mi ale líbil ten náš.
Všimla jsem si Splátců za dvanáctý kraj. Tvářili se povýšeně.
,,Taky sis jich všimla?" zeptal se potichu Carlos.
,,Jo." přikývla jsem.
,,Myslí si, že jsou něco víc." poznamenal.
,,Ale nejsou."
,,Dvanáctý kraj si to myslí. Katniss Everdeen a Peeta Mellark pocházeli z dvanáctky." řekl a podíval se na mě.
,,Ale to, že rozpoutali revoluci a na několik let nastolili mír neznamená, že je teď dvanáctý kraj něco víc. Všichni by jsme měli být na stejné úrovni" řekla jsem naštvaně a radši se otočila a stoupla si do vozu. Carlos si stoupl vedle mě.
,,Já vím. Ale nebylo tomu tak ani dřív, tak tomu nebude ani teď." řekl potichu.
,,Vždycky byl první, druhý a čtvrtý kraj něco víc. Ale to se změnilo, když rebelové zabili Snowa. Pak byly všechny kraje na stejné úrovni. Ale pravnučka Snowa to změnila. Hry znovu začaly a po pár letech byly tyto tři kraje zase něco víc. Ale dvanáctka si prostě myslí a nadále bude, že jsou významní. Při tom nejsou. Významní byli jen jejich předci." řekla jsem a podívala se na bránu, která se otevřela. Začala hrát hymna Panemu a první válečný vůz odjel na ulici.
,,Usmívat a mávat." řekl Sanny.
,,To dělají všichni." zašeptala jsem a Sanny mne spražil pohledem. ,,Usmívat a mávat. Jasně."
Sanny se spokojeně usmál, popřál nám hodně štěstí a odešel pryč.
,,Bojíš se?" zeptal se Carlos, když jsme se pomalu blížili k bráně.
,,Ne tak, jako jsem se bála při Sklizni." řekla jsem a polkla.  Náš vůz opustil garáž a my jsme teď jeli po dlouhé cestě k sídlu prezidentky. Této cestě se říká Cesta Slávy. Jako by byla sláva, že dvacet čtyři nevinných dětí, vybrali do her. Dívala jsem se na všechny ty kapitolany, kteří křičeli a tleskali. Udělalo se mi špatně, ale zároveň jsem pocítila kousek radosti. Ti lidé skandovali naše jména, ukazovali na nás a posílali nám květiny a dárky. To znamenalo, že se jim líbíme, takže se musíme zalíbit i nějakému sponzorovi.
,,Usmívat se a mávat." připomněl mi Carlos, který se mírně usmíval, ale nemával.
,,Tak proč to neděláš?" zeptala jsem se ho.
,,Protože jsem čekal na tohle." řekl a podíval se na můj kostým, který teď hrál všemi barvami. Vše, kde byla bílá niť začalo blikat světýlky a lidé křičeli ještě víc.
Volánky na mé sukni zářily a pruhy na Carlosových kalhotech také. Vše vypadalo nádherně. Začali jsme mávat a usmívat se. Občas jsem někomu poslala vzdušný polibek.
Po patnácti minutách, jsme dojeli před sídlo prezidentky a koně zastavili. Náš kostým přestal svítit a lidé se utišili a vyčkávali, co prezidentka řekne. Stejně řekne to, co minulý rok.
,,Vítejte! Vítejte!" zvolala a prohlédla si všechny Splátce. ,,Vzdáváme hold vaší odvaze a sebeobětování! Jste všichni nesmírně odvážní!" Podívala jsem se po ostatních, kteří nakláněli hlavy, aby na ní viděli. Zřejmě všem došlo, že si pozměnila proslov. Když jsem se na ní zase podívala, dívala se přímo na mě. ,,Doufám, že i letos vyhraje ten, kdo si to zaslouží. Ten nejlepší! Ještě před tím, než odjedou Splátci a vy se rozejdete, chci veřejně říct, že jsou Splátci s jejich mentory, vizážisty, přípravnými týmy a moderátory zváni do mého sídla, v sedm hodin večer v sobotu po individuálním ohodnocení na večírek. Děkuji! Šťastné Hladov Hry a nechť vás vždy provází Štěstěna!" usmála se a odešla. Lidé začali tleskat a koně se dali do pohybu.
,,Večírek? Proč?" ptala jsem se Carlose.
,,Nevím. Ale něco na tom bude. Změnila proslov a pozvala nás na večírek. To se nestává často." zamračil se a podíval se na mě.
,,Já vím." přikývla jsem.