Vyhraj!

~3~

V sedm hodin večer jsem se vydala do jídelny a přemýšlela o tom, o čem jsem se v knize dočetla. Popravdě jsem ráda, že jsem byla vybrána do normálních her a ne do čtvrtoher. Čtvrtohry jsou tisíckrát  horší, než-li obyčejné hry. Litovala jsem Katniss, Peety, Finnicka, Mags, Johanny a ostatních. Čím vším si tam museli projít. Už podruhé. Ty čtvrtohry byly významné tím, že do her šli vítězové. Záznam z her a ani z 74.ročníku jsem nikdy neviděla a pochybuji o tom, že někdo jiný ano. Byl přísně zakázan, aby nevznikla další  revoluce.
Stále ale nemohu pochopit, proč se nám Kapitol takhle mstí. Tím, že vytvoří Hladové hry a myslí si, že tím vše spraví. Není to pravda. Lidé se bohužel až příliš bojí, co by nastalo po třetí revoluci, že jen mlčí. Jinak by už zakročili.  Myslím si, že Kapitol neví o tom, že když jsou Hunger Games, tak se lidé mohou vzbouřit ještě více, protože umírají jejich blízcí a co je nejhorší, umírají mladé nevinné děti. Vždy se z nich stane vrah. Někteří mají přísloví.
Zabít, nebo být zabit.
A já se jim budu řídit také. Bude to ale obtížné. Nikdy jsem nezabila ani mouchu, natož nevinné dítě!
Před pěti lety vyhrála teprve dvanáctiletá holčička z devátého kraje. Zabila deset Splátců, to je menší polovina z nich. Slyšela jsem, že je teď v blázinci, protože tu tíhu neunesla. Na turné, když byla v našem kraji vypadala strašidelně a tvářila se jako vrah. Já z ní měla strach a zároveň jsem k ní chovala neuvěřitelný vztek, protože mi zabila kamarádku. Ale chápala jsem jí. Chtěla jen přežít. Jako ostatní. Je to jako u zvířat. Loví proto, aby přežili.  Bohužel u některých profesionálních Splátců se to říci nedá. někteří to považují za zábavu, ale stejně když zvítězí, mají doživotní problémy a někteří zešílí z velkého pocitu viny. Ale najdou se i tací, kterým to nijak neublíží a berou zabíjení jako každodenní činnost, takže se to na nich nepoznamená. Většina z nich má alespoň noční můry, což je nejčastější. Jedna vítězka z prvního kraje, říkala, že po pár letech už ji tváře jejich obětí přestaly strašit  ve snech.
Někteří lidé v kraji říkají, že je lepší zemřít, než-li vyhrát. Já osobně netuším, co je lepší. Ztratit život a už nikdy nevidět vaše přátele a rodinu? Nebo mít doživotní pocit viny, trauma a jiné následky z Hladových her? Být loutkou Kapitolu? Ale za to žít šťastný, pohodový život s vaší rodinou.
Nikdy jsem nad tímto moc nepřemýšlela. Vždy jsem si říkala, že pokud mě vyberou, budu bojovat až dokonce, že se pokusím vyhrát a vrátit domů. Teď to musím zkusit. Slíbila jsem to Elliotovi a všichni mi věří.  Ale v aréně budou Splátci, kteří na zabíjení trénovali celý život. Budou tam i jiní, co se chtějí vrátit domů. A to nemluvím o mutech. Většinou to jsou nějaké šelmy. Když byla aréna v moři, kde se nacházelo několik ostrovů, v moři plavali žraloci a jedovaté ryby. Někteří zemřeli na jed ze zubů malé, nevinné rybky, která je pokousala, když si Splátci máchali ve vodě rukou.
Přede mnou se otevřely dveře do jídelny a já vstoupila. Čekalo se už jenom na mě. Sedla jsem si vedle Carlose.
,,Dobrou chuť" popřáli jsme si a Avoxové nám nalili pití. Dala jsem si kuřecí vývar, který nádherně voněl a později jsem zjistila, že i výborně chutná. Jako druhý chod, jsem si dala sýrovou pizzu a k tomu colu. Nechápu, jak jsem do sebe mohla nacpat ještě dezert v podobě ovocného koláče. Můj žaludek, jako by měl každou chvíli explodovat. Takhle dobře jsem se ještě nikdy nenajedla.

Přesně v osm hodin jsme se všichni přemístnili do společenského kupé, kde byla velká televize, skoro přes celou stěnu. Venku už byla tma a já viděla vzdálená světla některého z krajů. Lidye zapla televizi a posadila se vedle Meridy, která seděla vedle Carlose a já seděla na zemi pod Carlosem.
Na obrazovce se objevila sněhově bílá tvář Anastazie Flickermanové, která stejně jako její předchůdci dělala moderátorku Kapitolu společně s Amosem Harrisonem.
,,Klidně se opři, jestli chceš." zašeptal Carlos těsně u mého ucha. Usmála jsem se a opřela se o jeho nohy. Bylo to ted lepší, než před tím.
Anastazie něco řekla, ale já to nevnímala. Byla jsem až příliš unavená. V noci jsem usnula i neusnula. Zdály se mi noční můry a každou chvíli jsem se budila. Když konečně Anastazie domluvila, začaly záběry z prvního kraje a po té následovaly z druhého. V obou případech to byli dobrovolníci. Po druhém kraji to byl třetí a pak čtvrtý, ve kterém se přihlásil vysoký chlapec. Šestý a sedmý jsem moc nevnímala. Pořádně vnímat jsem začala až tehdy, když začaly záznamy ze Sklizně osmého kraje. Viděla jsem, jak Merida čte mé jméno a já s odhodlaným výrazem kráčím na pódium. Povedlo se mi to! ulevila jsem si. Poté jde vidět jak se dívám na mé rodiče, které kamery našly celkem brzy. Jdou vidět jejich hrdé výrazy. Poté snímají Elliota jak se na mě dívá a já kývu hlavou do záporu. Následuje losování chlapců, kdy vybírají Elliota. Jde vidět můj překvapený a zničený výraz. Šlo dokonce vidět, že se mi oči leskly, což jsem předtím netušila. Elliot hrdě kráčí na pódium a kamery snímají naše rodiče, kteří zadržují slzy. Obě jejich děti, měly jít do her. Naštěstí se na poslední chvíli přihlašuje Carlos. Kamery ho snímají, jak něco říká Elliotovi a ten přikyvuje. Šlo dokonce vidět, že ho krátce objal, čeho jsem si nevšimla. Jde vidět můj malinký úsměv na tváři. Po té osmý kraj končí a na řadu přichází devátý.
Po dvanáctém se s námi reportéři loučí a Lidye televizi vypíná.
,,Byli jste skvělý. Oba dva!" usmála se. ,,Akorát šlo vidět, že když vylosovali Elliota, chtěla jsi brečet Charlotte, ale to nevadí. Naprosto to chápu." dodala. ,,Ale Elliot vypadal vyrovnaně. To musím uznat. Věřím, že by hry zvládl." řekla ještě. Potom nám popřála dobrou noc s tím, že zítra než přijedeme do Kapitolu ji o ostatních Splátcích řekneme své pocity a potom odešla do jejího kupé.
,,Je čas jít spát. Dneska byl těžký den!" popohnala nás Merida. ,,Potřebujete zavést k vašim pokojům?" zeptala se ještě.
,,Ne, myslím, že tam trefíme." usmál se Carlos.
,,Tak tedy, hezky se vyspěte!" usmála ještě a odcupitala pryč. S Carlosem jsme se vydali stejnou chodbou do našich pokojů, jelikož je máme naproti sobě. Zastavili jsme se a podívali se na sebe.
,,Hezky se vyspi, Charlotte." usmál se a chtěl odejít, ale já ho zastavila chytnutím za ruku. Nejdříve se podíval na mou ruku a pak se podíval do mých šedo-modrých očí.
,,Můžu se tě zeptat, co jsi řekl Elliotovi?" zeptala jsem se a on se usmál.
,,Že je vše v pořádku a že se jeden z nás vrátí. Ať jde k rodičům a je silný."
,,Děkuji." zašeptala jsem.
,,Za co?"
,,Za to, že jsi ho zachránil." po tvářích mi konečně začaly téct slzy. Potřebovala jsem všechen ten smutek ze sebe dostat ven. Carlos mi palcem setřel slzy a usmál se.
,,To nic. Jsme přátelé." zašeptal a já se usmála.
,,Byl za tebou?" zeptala jsem se.
,,Ano. Dal mi tohle.." Ukázal na kapesníček, kde byl vyšitý oštěp a iniciály CP.
,,Carlos Parish." zamumlala jsem. ,,To dělal on, že ano?" Carlos přikývl.
,,Dal mi ho pro štěstí. Poděkoval mi, že jsem ho učil dělat pasti a mrzí ho, že už ho možná nikdy nenaučím ten zbytek. Moc si přeje, aby jsi vyhrála. Prosil mě, abych se o tebe postaral a já mu slíbil, že tě budu chránit. Také si ale přeje, abych se vrátil já. Má to komplikované." smutně se usmál.
,,Já vím." vzlykla jsem. Carlos mě pevně objal.
,,Pššt, to bude dobré." zašeptal.
,,Děkuji." usmála jsem se a odtáhla se od něj. ,,Dobrou, Carlosi."
,,Dobrou, Lotte." usmál se a oba dva jsme zmizeli ve svých pokojích. Usmála jsem se. Normálně bych se asi šla osprchovat, ale byla jsem příliš unavená. Opláchla jsem si obličej ledovou vodou, rozpustila vlasy, oblékla si pyžamo a zalehla do postele.
,,Dobrou noc, bratříčku!" řekla jsem a posílala dobrou noc tam daleko, do osmého kraje. Jako kdyby byl Elliot ležel vedle mě, jsem uslyšela jeho dětský hlásek: ,,Dobrou noc, sestřičko."

----

Ahoj :)

Našla jsem nový způsob, kterým budu vydávat kapitoly. Kapitolu mohu vydat jen, když budu mít další jednu předepsanou. To jsem to ale vymyslela, co? :D

Doufám, že se líbí a že to někdo čte, když bych nepočítala Winnie a Clare ;)

Pacicka