Ve Jménu Krále✔

Kapitola 6

,,Myslel jsem, že to s tebou bude raz dva, ale ono ne. Jsi celkem dobrá."
,,Dík." Procedím mezi zuby.
,,No, ale na mě nemáš." To mě nedá a zasměji se.
,,Kdybych na tebe neměla tak jsem už přece mrtvá no ne ?" Tím jsem ho docela dost naštvala a tak po mně znova sekl. Naštěstí se netrefil. Tak já sekla jeho a trefila se. Poprvé.Wow. Sekla jsem ho do ruky.
,,Aáhh." Zařve. A já se jen usměji.
Znova na mě zaútočil. Udělal krok vpřed a mečem švihl dopředu. Udělal tedy výpad. Já jsem uhla. A taky udělala výpad.
Najednou ke mně běží dva Kijoti. Ne, je jich víc. Aspoň pět. Apak úplně všichni. Pan Mitriz se jen potutelně směje. On to naplánoval. Moc dobře totiž ví, že mě jen tak neporazí. Nevím co by bylo lepší. Kdyby vyhrával nemusela bych se teď vypořádat s tolika protivníkama. Jenže by mě zase mohl v klidu zabít.
,,Z tohohle nevyvázneš." Řekne s hořkostí v hlase. A má pravdu je jich moc. Pan Mitriz ustupuje a nechává mě na pozpas těm všem Kijotům.
Tom a ostatní mě v tom však nenechají a běží za nimi a už je bijí. Několik se tedy soustředí na mý bojovníky. Avšak několik směřují stále me mně.
Vytáhnu pistol co mám za opaskem a levou rukou na ně začnu střílet. V pravé pořád svírám meč. Jeden Kijot na mě vystřelí a strhne to moji pistoli , která mi odletěla bůchvíkam.
Kijoti jsou už nebezpečně blízko. Vytáhnu dýku, která mi drží část vlasů. Jsem vybavená - dvě dýky, které mi drží vlasy. Pak dvě za opaskem a dvě pistole za opaskem. A samozřejmě můj meč. - Hodím ji po prvním a zasáhnu ho přímo do srdce. Jeho kámoš, zřejmě, po mě taky hodí dýku. Já se jí šikovně vyhnu a zasáhne Kijota za mnou. Kijoti na mě útočí i z druhé strany.
Ok, zaměřím se na ně ze všech stran. To nemůžu přežít. Prolítne mi hlavou. Přežila jsem už horší věci. Například...
Kolem mě proletí další dýka. Naštěstí je špatně mířená a tak se zapíchne do hrudníku Kijota zade mnou.
....Nic mě nenapadá. Tohle je nejhorší co jsem zažila. Možná i poslední. Takhle nemysli.
Ostatní s Kijoty bojují neuvěřitelně dobře na jejich úroveň.
,,Áááhh." Okamžitě se za tím zvukem otočím. K zemi padá Jeden z mých bojovníků. Ukápne mi slza. Moje bojovníky nikdo vraždit nebude. On je vlastně první. Nikdo krom něj od nás nepadl. Ha, jsme lepší Pane Mitrizi. Ale to možná na přežití stačit nebude.
Pan Mitriz pouze přihlíží z povzdálí. Jsem na něj za to naštvaná, když jsem slíbila, že ho zabiju, tak jsem to myslela vážně.
Znova se vrhnu do boje a hned zabiju několik Kijotů. Když v tom ucítím pálivou bolest v levé noze, přesně řečeno v achilově šlase. Zabila jsem dalšího, kterej proběhl kolem mě. Otočím se a uvidím jak za mnou stojí Pan Mitriz a směje se na plné kolo. Jeho meč je od čerstvé krve. Vystartuju po něm, jenomže spadnou na kolena. Ta bolest. A v tom si to uvědomím, zpřetrhal mi achilovy šlachy. No, ne úplně. Jen natrhl. Ale i tak to bolí a pálí jak čert.
Já se nemůžu hnout. Jsem pro něj snadná kořist.
,,Teď už mi neunikneš." Řekne s hořkostí v hlase.
,,Ty parchante !!" Zařvu na něj. Všichni se jako na zavolanou zase otočí k nám. Super. Nechci aby mě viděli umírat. Představa že tady za pár vteřin nemusím být je děsná.
,,No tak. Jo a ještě by jsi něco měla vědět před svou smrtí," odmlčí se, ,,tvoje matka, když umírala, tak byla těhotná. Měla jsi mít sestřičku."