Ve Jménu Krále✔

Kapitola 23

Anna

Vzdálenost od špitálu: deset kilometrů
Vzdálenost od hor: čtyřicet kilometrů
Doba chůze: pět hodin
Z toho vyplývá, že by jsme tam mohli dorazit zítra nad ránem, když si kolem poledne dáme pauzu, kterou stoprocentně budeme potřebovat. Je pět hodin ráno. Slunce už pomalu vychází a my jdeme stále rovně a před sebou vidíme stále ty samé vrcholky hor, jen se postupně přibližují.
Bandon už nemůže, je úplně vysílený. Max je na tom v pořádku, ale pauza by mu bodla, jinak my ostatní jsme naprosto v pohodě.
Jdu stále v čele a přede mnou utíkají psi. Tohle tempo je pro ně moc pomalý.
Snažím se nad ničím nepřemýšlet. Snažím se pouze jít, jako tělo bez duše. Snažím se dávat jenom nohu před nohu, taková lehká činnost. Avšak myšlenky se mi vkradou do mysli, jako zrůdní vetřelci a nechtějí pryč. Často myslím na to co bude potom, až králi dovedeme jeho syna, co se se všemi stane. Co se stane se mnou ? Chci být znova v Králově gardě, ale dokážu jenom slepě poslouchat příkazy generálů a krále ? Dokážu znovu plnit úkoly, jako byl tento ? Dokážu znovu zabíjet a vidět umírat lidi ? Nevím. Nevím nic a to je nejhorší, nevědět co se s vámi stane, nevědět co se stane s vašimi přáteli. NEVĚDĚT.
Pomalu se rozběhnu a ostatní za mnou taky. Běžíme poklusem, aby to Max a Bandon aspoň trohu zvládali. Občas musíme přidat na tempu, aby to aspoň trochu ocejpalo.
Běžíme a kolem nás se míhají budovy, města, vesnice, lesy...

Čas na snídani. Zastavíme v jednom parku v nějakém městě. Sedneme si na zelenou trávu uprostřed parku, ve kterém pobíhají šťastné děti s rodičemi.
Vytáhnu si svůj sandwich, plněný sýrem a salátem, který je shnilý, protože tam byl už moc dlouho, zahodím ho proto někam za sebe do keře a začnu si vychutnávat bůlku se sýrem.
Poté co dojíme hodíme na záda batohy a pokračujeme v chůzi k horám. K horám ve kterých se ukrývá král.

Cesta trvá už strašně dlouho a je vidět, že několik z nás už je vyřízených. Je jedenáct hodin a začíná opravdu šílený vedro. Před námi vidím louku, která se rozprostírá před dalším městem.
Dojdeme na louku, sundáme batohy a lehneme si. Pokusíme se aspoň trošku prospat.
Ve snaze usnout se neustále převaluju a měním pozici ležení. Po snad celé věčnosti konečně usnu a upadnu do bezesného spánku.

Vzbudí mě skřehotání ptáků, kteří mi prolétávají nad hlavou. Okamžitě se zvednu a podívám se na hodinky. Je pět večer. Čas vyrazit.
Všechny postupně vzbudím a připravíme se na odchod.
Odhaduju, že už mám zbývá třicet kilometrů.

Jdeme dál a zhruba po dvou hodinách si dáme další jídlo.
Takhle jdeme pořád.

Tma je jak v pytli a člověk by neviděl ani na krok, kdyby neměl baterku. Zrovna jdeme hlubokým lesem, hory pořád před sebou, ale už jsou blízko.
Když před sebou uvidíme světlo a uslyšíme hlasy. Mužské hlasy. Hlasy co jsou blízko a nevypadá, že by byly nějak extra přátelští.

Ahojky máme tu další kapitolku, omlouvám se, že tak pozdě, ale vy co píšete to pochopíte, buď není čas nebo nálada.
No, co myslíte, že je v lese potká ? Komu patří ty hlasy ?
Jinak....., vždyť to znáte.