Kapitola 29

49 9 1
                                    

Anna

Jsem tak moc nadšená z toho, že jsem konečně znovu tady, že si ani nevzpomenu na svoje přátele, kteří neví kde jsou a co tady dělají.
,,Králi, musím vám znovu připomenout, leč nerada, že mojí přátelé stále nevědí oč jde."
,,Dočkej času." Odpoví mi jen, a kdyby to byl kdokoliv jiný seřvala bych ho jako psa, ne psa ne, to je blbý přirovnání, Luka bych totiž nikdy neseřvala, tak jak kočku.
Jenomže je to král.

,,Všichni se uklidněte," promluví král na všechny kolem. ,,I vy." Dodá a ukáže směrem k Les, Tomovi a ostatním. ,,Já jsem král, který byl dlouho považovaný za mrtvého, jak však vidíte není tomu tak." Řekne přičemž svoje oči upírá k našim. ,,Kdysi před lety jsem poslal Annu najít mého syna prince Toma." Podívám se směrem k Tomovi. On na mě taky upírá svůj pohled. Tak mě napadá jestli se na mě díval celou dobu. Stojí tak sebevědomě, doopravdy jako budoucí král. Bude z něho dobrý vládce.
Musím od něj odtrhnout oči a poslouchat tu královu historku, kterou znám nazpaměť.
,,.... no a teď se vrátíme zpět na zámek." Výkřikem král a všichni začnou vřeštět a tleskat a házet klobouky, zkrátka je to tak jako v nějakým děsně profláklým filmu, ohraný a bez děje. Myslela jsem si, že až tuhle větu řekne budu taky vřeštět, jenomže já z toho nejsem nadšená, vrátím se totiž tam, kde jsem žila a tátou, když máma zemřela. Vrátí se mi vzpomínky a s nimi i ta bolest.

Zhruba dvě hodiny si všichni sbírají svoje věci a snaží se na nic nezapomenout, přičemž si zpívají národní písně. Říkám si, že si moc dlouho pobrukovat veselé písničky nebudou, jelikož má přijít útok kijotů. Poté si budou spíše pobrukovat pohřební písně.
Něco kolem jedenácté hodiny král zavelí odchod, všichni postupně odcházejí, až na naše. Zřejmě jim to ještě celý nesecvaklo. Dojdu k nim s myšlenkou je poslat za ostatními.
,,Celou dobu si mám lhala." Vyprskne na mě Sára.
,,Já nelhala, nikdy jste se mě na to nezeptali, já vám jen neříkala celý příběh." Vysvětlím, přičemž jsem na sebe naštvaná, že se jim prostě nedokážu omluvit. Jsem hold od přírody něco mezi egoistem a sobcem, což mě samozřejmě neomlouvá.
,,Fakt bezva ,,kámoško"." Prskne na mě Sára. Nikdy jsem se se Sárou nehádala, vždycky jsme byli zadobře a teď je to zlý.
,,Já se omlouvám." Vysoukám ze sebe.
,,Omluva nepřijata." Promluví za Sáru Filip a všichni přikyvují. Potom se rozjedou za králem až nakonec zůstanu jen já a Tom.
,,Hele já na tom mám taky kus viny." Řekne.
,,Ne já jim to měla říct."
,,Byl to přece králův rozkaz."
,,To jo, ale tohle byli mojí přátelé."
,,Pořád jsou."
,,Myslíš, že mi někdy odpustí?"
,,Myslím že jo, jen jim musíš dát čas."
,,A kolik toho času bude třeba?"
,,Moc otázek. Radši pojď než nás král začne hledat." Odpoví mi a už vykročí, Já jen přikývnu a následuju ho.

Jdeme úplně opačným směrem než jsme šli, protože palác je opačným směrem. Stoupáme ještě výš až nakonec jsme úplně nahoře a vidíme dodáli. Budeme muset znovu sejít dolů, ale za ten výhled to stojí. Rozhlížím se a pak spatřím palác, můj domov.

Ahojky jsem tu s další kapitolku, doufám, že se líbila. Jinak se omlouvám, že dlouho nevyšla.
V médiích máte palác, je to opravdový palác, jmenuje se Chambord, jiný nesplňoval moje představy.
Papa.

Ve Jménu Krále✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat