Ve Jménu Krále✔

Epilog

O pět let později

,,Haló! Tome! Jdeš už?!" zavolám na něj. Na to, že je dospělý se chová jako puberťák.
,,Jó!" zakřičí na zpátek a sejde ze schodů. Na sobě má krásný černý  oblek. Sluší mu to.
,,Vypadáš nádherně," pošeptá mi do ucha.
,,Ano, člověk v černých šatech, co jde na výročí úmrtí svých nejlepších kamarádů vypadá nádherně," odseknu mu.
,,Chtěli by, aby jsme dál žili."
,,Vždyť já vím, ale kdyby v tu chvíli byli oba dva na jiném místě, bylo by to všechno jinak. Dneska by jsme společně slavili vítězství, já, ty, Sára, Filip, Les, Elis, Max a Bandon,"
,,Vítězství oslavíme i tak."
,,Proč slavit vítězství, když při něm tolik lidí přišlo o život."
,,Proč nadále jít pocestě života, když občas zakopneme?" odpoví mi Tom. ,,To je to samý," řekne a obejne mě. Vždy ví, jak mi zlepšit náladu.
,,Jdeme?" Zeptá se mě a nabídne mi rámě. Já se ho chytnu a oba vykročíme ze dveří našeho skromného domu. Jsem strašně ráda, že nebydlíme v paláci. I když jsem s Tomovým rozhodnutím vzdát se trůnu nejprv nesouhlasila. Teď bydlíme v bílém domě, kde je vše, co potřebujeme. A navíc je to tu moc útulné. Naše společná ložnice, kuchyně, obývací pokoj, koupelna a samozřejmě zahrada, bez té bych nedala ani den. 
,,Jsi myšlenkami někde jinde." Prohlásí.
,,Eh.. Ne.., jo."
,,A smím vědět, kde?"
,,Na přesně tohle jses mě už jednou ptal."
,,To je pravda, v zahradě, v paláci."
,,Táta mi kdysi řekl, že do té zahrady mám vzít svýho kluka. O tom polibku, co se udál v té zahradě jsem snila celý svůj život. Tehdy jsem si uvědomila, že tě doopravdy miluju a je mi jedno, co po mně chce král. To je to, co jsem ti měla říct."
,,To je... myslím, že nemám slov."
,,Tak mě polib," přikážu mu a on si mě přitáhne do těsného objetí.
Pohladí mě po tváři a pak spojí naše rty v jedny. Je to náš několikátý polibek, ale stále je nejistý a chtivý, jako náš první a dravý a nenasytný, jako ten poslední.
,,Teď by jsme už ale vážně měli jít," zašeptá mi do rtů. Přikývnu a oba se vydáme na hřbitov.

Jakmile dojdeme až na obřadní plácek, je tu už většina lidí. Uvidím Calvina a Mirian. Hned jak nás zahlédnou, jdou k nám.
,,Jak ti je?" zeptá se mě Calvin.
,,Jde to a ty?"
,,Myslím, že fajn. Brook by nechtěl, abych brečel," odpoví mi.
,,Chápu," přitakám.
Chvíli jen tak postáváme, až nakonec vystoupí obřadník na stupínek a začne pronášet svou řeč.
,,Před pěti lety stále zuřila válka mezi námi a Kijoty. Přesně před pěti lety se odehrála závěrečná bitva, ve které jsme ztratili své blízké, rodinu a přátelé. V tento den jsme se tu sešli, abychom uctili jejich památku. Abychom si připoměli jejich činy a jejich životy," říká obřadník.
,,Chce někdo něco dodat?" zeptá se směrem k nám všem. Žádná ruka nevystřelí nahoru, aby mohla pronést byť jen jediné slovo.
,,Tak tedy přejdu k výčtu jmen těch, kteří položili svoje životy, abychom my mohli žít," začne. ,,Alesandra, také přezdívána Les Mezelová, Maxmilian, známý, jako Max James, Brook Jefferson, Filip Purskin, Sára Leoncová. Tito dva byli nalezeni v objetí a pro nás jsou symbolem nehynoucí lásky," obřadník dále pokračuje ve výčtu jmen já ho však už zdaleka neposlouchám. Všechny ty jména stačili k tomu, abyc mě uvrhli zpět do vzpomínek.
Znovu obřadníka začnu poslouchat až když se ptá jestli chce někdo pronést řeč. Jako na povel vystřelí Tomova ruka. Dojde na stupínek a neustále si sáhá do saka, jako by tam měl připravenou řeč, nic však nevytáhne a začne mluvit z patra.
,,Viděl jsem zemřít tolik lidí a přece mě pokaždé znovu zasáhlo, když jsem uviděl další o to víc mě samozřejmě bolelo, když jsem viděl umírat přátelé. Les, Maxe, Sáru, Filipa a další. Avšak i přes jejich smrt by jsme měli dál žít.  Oni by si to přáli. A proto tady dnes stojím. Vím, že se to nehodí, ale znám Filipovu reakci, chtěl by, abych do toho šel," řekne a odmlčí se. Vůbec nechápu o čem to mluví. Potom obrátí pohled ke mě. ,,Strávil jsem s tebou spousty dní, přesněji dva tisíce třista sedmedesát pět dní," mluví ke mě a já jsem dojmutá. ,,Od prvního dne jsem tě miloval, nešlo to jinak. Jsi energická, plná života, občas i vtipná a taky vážná. Miluji na tobě tvůj elán, tvoje zapálení pro danou věc. A proto," řekne, vytáhne z kapsy malou krabičku a poklekne si. Panebože! ,,Se tě tady před všemi ptám, vezmeš si mě, Anno Tai?" zeptá se na tu nejkrásnější otázku v mém životě. Začnu se prodírat mezi lidmi, kteří mi ustupují a běžím k Tomovi. Jakmile tam jsem skočím mu kokem krku a zašeptám mu do ucha své ano.
,,Navždycky Tome," řeknu a stojím v pevném objetí svého snoubence. Tohle není samozřejmě žádný klišé, takže tady já nebudu žít šťastně až navěky, nikdy totiž nejsme navždy úplně šťastní.
Ale jelikož budu s Tomem štěstí bude vždy poblíž.

😢😢😢 je tu koneccccc😱😱😲

Ahojte, doufám, že se kapitolka jako vždy líbila, ale tentokrát vás u této knihy zdravím naposledy (no možná se ještě ozvu, tak ji určitě nevyhazujte z knihovy☝☝ možná udělám nějakej speciál, nebo tak....)
Vcelku jsem ráda, že jsem ji už dopsala, jelikož už jsem neměla tolik nápadů a tak. Každopádně mě tato kniha bavila a doufám, že i vás. Já se s vámi loučím a zase u jiného příběhu;')

Páááá....😘