Ve Jménu Krále✔

Kapitola 33

Ráno se včerejší večer jeví jako nepředstavitelný zážitek, ale byl skutečný, a krásný, romantický...
A dost! Čas vrátit se do reality.
Dneska máme celý den na přípravy proti Kijotům... moment. Já to králi ještě neřekla. Sakra.
Ihned vyběhnu ze dveří a peláším ka králově komnatě, na sobě mám jenom pyžamo, ale král mě už v pyžamu viděl tolikrát. Jsem skoro jako jeho dcera,.... ha - tak proto nechce, aby se mi princ líbil.
Doběhnu ke dveřím a zaťukám.
Zpoza dveří se ozve hlas, který hlásá ,,dále", tak tady vezmu za kliku a otevřu dveře.
,,Dobré ráno Anno." Pozdraví mě král, jen jak vlezu do jeho kanceláře.
,,Dobrý den." Oplatím mu pozdrav.
,,Potřebovala jsi něco?" Zeptá se mě král.
,,Jo."
,,Tak." Pobídne mě.
,,No, ani ne, jako potřebovala, jako musela." Vysvětlím a král na znamení, že poslouchá pokývá hlavou.
,,Jak jsme sem šli, tak jsme vyposlechli rozhovor na tajné schůzce kijotů v lese. A říkali, že na zítřek mají naplánovaný útok, na vás. Dozvěděli se totiž od generála Murpha, že jste naživu s celou gardou."
,,Generála Murpha?!" Zeptá se král rozhořčeným hlasem.
,,Myslela jsem, že víte o tom jeho úprku z hor."
,,Ano, to vím, ale poslal jsem za ním dva strážné, aby ho dovedli, nebo zabili."
,,A?" Zeptám se, protože vím, že tohle není konec.
,,A oni mi oznámili jeho smrt. Prý ho vlastnoručně zabili."
,,Zřejmě vám lhali."
,,Ne, to..., takže by to znamenalo, že mu pomohli."
,,Už to tak bude." Odpovím mu a jsem na odchodu, když mě král zastaví s prosíkem. ,,Anno, musíš je najít tady v tom zmatku a zabít."
,,Cože?!" Zhrozím se, král skoro nikdy nevynášel trest smrti, jen když mu jakýsi kijot zabil matku.
,,Přesně tak, nikdo nebude zrazovat mou zemi ani mě." Vysvětlí mi.
,,Jak si přejete králi." Odpovím mu, tou strašně známou, otřepanou větou a jsem znovu na odchodu.
,,A jejich jména vědět nechceš?" Zeptá se mě král a znovu přeruší můj odchod.
,,Eh... jo." Odpovím mu.
,,Jonny Stewlerk a Pete Sirkzet."
,,Dobře." Odpovím a jdu rychle ke dveřím, vezmu za kliku a vypadnu z jeho kanceláře, tentokrát můj odchod nepřerušil.
Vydám se do svýho pokoje, kde ještě v mé posteli dřímá Luka. Je tááák roztomilej, když spí.
Rychle na sebe hodím spodní prádlo, černý rifle, první triko co najdu a spěchám na snídani. Proběhnu chodbou rychlostí větru a vlítnu do jídelny, čímž si vysloužím pohledy všech přítomných. Radši si sednu na místo s cedulkou, na které je napsané moje jméno.
Jakmile se všichni usadí jídelnou se ozvou hlasy všech upovídaných lidí a rozezní se příbory narážející na talíř.
Pustím se do jídla, jako ostatní a snažím se na nic nemyslet. Nemyslet na to, že zítra bude zahájen útok kijotů, na to, že jsem pověřená od krále zabít ty dva zrádce. Na to, že se Sárou ještě pořád nejsem usmířená, vlastně s nikým. A na to, jak moc vlastně miluju Toma.

Z mých myšlenek mě vytrhne až Brook, který mi klepe na rameno.
,,Jsi duchem přítomná?" Zeptá se mě a sedne si na volné místo vedle mě, ani jsem si nevšimla, že Les už odešla, vlastně jsem si nevšimla, že už jsou pryč skoro všichni. Až na mě, Toma, Filipa, Sáru a Brooka s jeho potrhlým dvojčetem.
,,Ne." Odpovím mu popravdě, protože nemám důvod mu lhát.
,,A na co tak poslední dobou myslíš?" Zeptá se mě Brook.
,,No přece na kluky." Odpoví žertovně místo mě Calvin a kašparsky do mě bouchne pěstí, tak jak to přátelé dělají.
,,No, teď zrovna myslím na to, kdo to jsou Jonny Stewlerk a Pete Sirkzet." Odpovím mu, jelikož mi s tím můžou pomoct.
,,To jsi klesla vážně hluboku, Anno. Je jim tak čtyřicet pět." Vloží se do toho znovu Calvin.
,,Ježiši, na co ty nemyslíš? A ne neklesla jsem tak hluboku, jako někdo." Řeknu laškovně.
,,Já jsem taky neklesl, jako někdo." Pronese Calvin k Brookovi.
,,Haha. To je vtipné. Ale teď budeme chvilku zase vážní, ano?" Zeptá se nás a my oba přikývneme. ,,Proč zrovna na ně?" Položí svou otázku ke mě.
,,Jelikož a protože mi král nakázal," odmlčím se a rozhlídnu se kolem, jestli tady někde nejsou a pokračuju. ,,Je zabít." Vysvětlím.
,,Cože, jak to myslíš, zabít?" Vyhrkne Sára, která náš rozhovor zřejmě celou dobu poslouchala.
,,Tak, jak to říkám." Odvětvím jí ne moc hezky a hned toho začnu litovat.
,,Takže se z tebe stal nájemný vrah, nebo co?" Obviní mě.
,,Žádnej nájemném vrah ze mě není, jen poslouchám jeho rozkazy." Ospravedlňuju se.
,,Jo, a až ti řekne ať skočíš z okna, tak co? Zkočíš?" Naváží se do mě dál Sára.
,,Samozřejmě, že ne." Vysvětlím jí na svou obranu, ikdyž vím, že králův rozkaz by se měl uposlechnout, ikdyby se mi zdál jakkoliv divný.
,,Jen aby." Dořekne Sára a odkráčí pryč z jídelny a Filip běží za ní.
,,Ona to tak nemyslela." Snaží se ji hájit Tom.
,,Jak nemyslela?" Vychrlím na něj.
,,Tak, že se brzy zase usmíříte." Vysvětlí mi.
,,Fajn." Odpovím mu na to jenom.

Po skončení nekončícího rozhovoru v jídelně se vydávám hledat ty dva zmetky.

Ahojky, dnes jsem tu zase s novou kapitolou....
Moc se omlouvám, že zase delší dobu nevyšla, snad jsem vám to vynahradila teď (je trochu delší).
No,...

Panebože přesáhly jsme tisíc shlédnutí!!! Wow, wow a ještě jednou wow. Ano neumím popsat svoje pocity.
Měly jste mě vidět, když jsem to zjistila - šílený taneček štěstí.
Mockrát vám děkuji, moc a moc.
A abych vám nějak vyjádřila svoje velké díky, tak mi pište do komentářů nebo do zpráv co by jste chtěli za odměnu. (Nějaký ask, nebo tak něco), jen upozorňují, že ne, delší kapitoly, protože by vyšla po delší době a bylo by to k ničemu. Takže pište, pište lidičky!! Speciál bude jen pro vás.

Ps: média vyjadřují pocit