Ve Jménu Krále✔

Kapitola 5

,,Všichni si běžte pro zbraně." Křiknu na ně. Já se ihned vrhnu do boje. Běžím s mečem v ruce a v mžiku prvnímu kijotovi vrazím meč do břicha. Padá k zemi a já se jen uculím. Vím, že dívat se jak někdo umírá a ještě se mu smát je hnusný, ale oni bezdůvodně vraždí bezbranné lidi. Dokonce i ženy a děti.
Běžím dál a jednoho seknu do krku a dalšího do břicha.
Už se ke mě připojí i ostatní. Tom okamžitě vyráží naproti nebezpečí a možná smrti. Ostatní za ním taky běží. A já zařvu.
,,Aaa." Šíleně drsně. Vždycky jsem to chtěla zkusit. A ostatní po udiveném výrazu zařvou taky. Společně se všichni vrháme do boje, který rozhodne o našich životech. Zabiji jich asi deset, když na rameni ucítím ostrou čepel něčího meče.
,,Pomalu se otoč je-li ti život milý." Řekne velice známý hlas. Pan Mitriz. Uchechtne se. A mě nezbývá nic jiného než se pomalu otočit. A tak to udělám.
,,Hodná holka." Znova se uchechtne. Pořád mám jeho meč na svém krku.
,,Pamatuješ si na svou maminku ? A tatínka, co ?"
,,Ty hajzle !" Většina se k nám otočí a přestanou bojovat. Dokonce i Kijoti si dají pauzu aby viděli jak mě chce jejich vůdce zabít.
,,No tak.Klídek."
,,Jakej klídek. Dej ze mě ten meč." Procedím mezi zuby.
,,Nedovoluj si. Přece jenom ti k životu zbývá už jen pár minut."
Teď už se na nás dívají úplně všichni.
,,Nebo tobě." Kousavě se zasměje.
,,Mně ? To si nech pouze zdát. Ha, vlastně nemůžeš žádná noc uz tě nečeká. " A v tuhle chvíli toho mám právě dost. Využiju příležitosti, když se směje a svým mečem prudce třísknu do jeho a jsem volná. Kousek si poodběhnu.
,,Teď si mě našvala a proto zemřeš."
,,Měla jsem zemřít i tak ne ?"
A v tu chvíli na mě zaútočí. A já ne něj. Bojuju jako o život. Moment. Já bojuju o život. Ta myšlenka je děsná. Jasně už vícekrát jsem bojovala doopravdy o život, ale ne s ním.
Je fakt dobrej. A to mě přivádí k té hrozné myšlence. Zabil moji mámu , výbornou bojovnici a tátu, výborného bojovníka. A co jsem já, jen holka, která se snaží zachránit si život. Nebo mám opravdu šanci na přežití. ? Jak jednou napsal shakespeark: BÝT ČI NEBÝT ? TO JE OČ TU KRÁČÍ.
A přesně o tohle jde musím tu být ? Nemám nikoho kvůli komu bych tu chtěla být. A nemusím tu být ? Měla bych najít prince, ale to je to poslední na co teď myslím.
Kryt, výpad, kryt. Otočka. Útok. Kryt. Sek. Sek. Sek. Sek. Ani jednou jsem ho netrefila.
A teď mě sekl do ruky.
,,Áááhh." Vykřiknu žalostně, přičemž se chytím za svoji levou ruku, do níž mě sekl. Krev teče proudem, jak se říká. Já se však nevzdávám, bojuju dál, i když ruka bolí jak čert.
Tom mi běží na pomoc, jenomže ho v cestě zastaví dva Kijoti. Pere se s nimi ale marně jsou na něj přesila. A já jsem za to ráda. Nechci aby sem běžel. Pan Mitriz by ho jedním mávnutím mečem zabil. A to já nechci. Ne, že by mi na něm bůchvíjak záleželo, ale vidět ho umírat by byla jen další palba do mého života. A tu bych nepřežila.
Snažila se mi jít na pomoc i Sára. Vlastně všichni, ale Kijoti je nenechali. A za to jsem jim vděčná. Nepřežili by to. Nikdo z nich i kdybych to sebevíc nechtěla tak je to pravda.