Ve Jménu Krále✔

Kapitola 35

Tom

To co se stalo v jídelně mě bodlo u srdce. Z Anny se kvůli otcovým rozmarům stal nemilosrdný zabiják. Nevím jestli ji to mrzí nebo ne, ale každopádně to nedává najevo a mě to rve srdce.  Nemůžu se jen tak dívat na její změnu. Jsem pevně rozhodnutý jí to rozmluvit, ale nejdřív bych měl zajít za otcem.
  Procházím kolem několika pokojů směrem k otcově kanceláři. Dlouho jsem s ním nemluvil, takže mám trochu nervy, ale pro Annu udělám cokoliv. V hlavě mi ale pořád nesecvakává, proč otec nad těmi vojáky vynesl trest smrti. Co si pamatuju, tak nechal někoho zabít jen, když mu spojenec Pana Mitrize zabil matku, mou babičku. Zajímalo by mě, co tak strašnýho provedli. Žádnýho příbuznýho zabít nemohhli, jsme jen já a otec. Bohužel.
  Došel jsem k otcově kanceláři a vešel jsem dovnitř. Nehodlám se otravovat klepáním.
  Vidím, jak můj otec sedí za stolem obklopený hromadou papírů.
,,Klepe se, synu." Sprdne mě hned jak vejdu.
,,Zdraví se, otče." Oplatím mu to větou stejného rázu.
,,Trochu si zdivočel." Oznámí mi otec.
,,Podle toho, co to znamená." Odpovím mu a začíná mě to bavit, takhle ho dráždit.
,,To znamená, že si drzejší než si tě pamatuju." Vysvětlí mi otec mou otázku, kterou jsem pochopil hned na začátku.
,,Byl jsem prakticky škvrně, nevěděl jsem, co je správný." Odvětím mu.
,,Bylo ti jedenáct, škvrně jsi nebyl. Ale co, no? A teď už víš, co je správný?" Zeptá se mě otec na oplátku a dostane mě dokolen.
,,Vím," Řeknu a začnu s tím, proč jsem sem přišel. ,,Například vím, že posílat  nezletilou zabít dva dospěláky není správný." Vytknu mu a tentokrát ho dostanu dokolen já.
,,Anna to zvládne." Obhajuje svoje činy, ale já jsem zdaleka nezkončil.
,,Nejde o to, že to zvládne, já vím, že jo. Jde o to, co provedli, tak strašného, že si zaslouží trest smrti," vmetu mu do tváře a pokračuju. ,,Ty žiješ, já taky, tak?" Dokončím svůj proslov a nechám ho vysvětlovat.
,,Pamatuješ si generála Murpha?" Zeptá se a já přikývnu, jsem zvědavý, co z něho vyleze.
,,On přece utekl a prozradil Panu Mitrizovi naše ,,malé tajemství"." Řekne a zasměje se a já nechápu, co je tady k smíchu.
,,To není k smíchu. To ,,naše malé tajemství" byla celosvětová lež, takže pokračuj." Vrátím ho na správnou vlnu.
,,Chybí ti smysl pro humor, ale dobrá. Nikdo neuteče jen tak, aby nebyl zahlídnutý někým dalším. Musel mít spojence. A těmi spojenci byl Jonny Stewlerk a Pete Sirkzet. Ti dva, které má Anna za úkol zabít."  Vysvětlí mi.
,,Takže ty jsi poslal Annu najít dva šílený magory, co zradili svýho krále kvůli nějakýmu pošahanci s ůmyslem vyvraždit celej svět? Říkám to dobře? Doprdele ty jseš takovej piotomec. Říkáš si otec, ale tohle je od osoby s rodičovskými zkušenostmi tak nezodpovědný." Vychrlím na něho a vyběhnu z jeho kanceláře. Musím najít Annu.
  Běžím po schodech dolů do zaměstnaneckých místností, tam by přece mohla začít s hledáním, ne? Zatáhnu za kliku od pokojů zaměstnanců, když najednou zemí cosi otřese a pak uslyším výbuch. Jde to ze sklepů a ze zbrojnice. Najednou jak v nějakým filmu se strhne zmatek, všichni začnou pobíhat sem a tam a já se stěží orientuju. Najdu jednu služku, která se choulí v koutě a pláče. Přiběhnu hned k ní.
,,Nevíte kde je Anna?" Zeptám se jí, jelikož by mohla něco vědět.
,,To je právě to. Ona.... já...." Snaží se ze sebe něco dostat, ale mezi sípavými nádechy jí to moc nejde.
,,Uklidněte se, zhluboka se  nadechněte a mluvte." Povzbudím ji.
  Ona začne pomalu mluvit. ,,Anna ke mě šla a ptala se....., kde by mohli být vojáci..... řekla jsem jí, že budou asi ve zbrojnici, jenže..." Ani nestačí doříct svou myšlenku, protože já už vyrazím dolů do sklepa a ke zbrojnici. Vím, co chtěla říct, ten výbuch. Jestli tam Anna byla tak,... ani na to nechci myslet.
  Běžím rychle ke schodům, když uvidím, jak nějaký chlap probodl právě mého otce mečem. Tati! To ne, on... umírá....
Rozběhnu se k němu, ale pak si uvědomím, že jeho už nezachráním, ale Annu ještě můžu. Podívám se na něj  a pak si vybavím Anin úsměv, co když ho už nikdy neuvidím? Víte jak je těžký rozhodovat se mezi otcem a svou láskou. Ale pak se na mě otec podívá, je to poslední pohled a je v něm pochopení. On ví, že musím za Annou. Sice jsem mu nikdy neřekl, že ji miluji, ale on to chápe. A já ho za to mám rád.
,,Promiň." Zaartikuluju rukama i pusou a už neztrácím čas a běžím dolů ke zbrojovnám.
  Jakmile seběhnu schody uvidím Annu, jak její tělo leží bezvládně pod schodama a jsem na pokraji zhroucení. Je celá od krve a... a.... má jen jednu ruku. Přišla o ruku a možná nežije. Rychle k ní přiběhnu a pohladím ji po vlasech.
,,Anno, Anno, Anno. Slyšíš mě?" Zeptám se jí.
,,Ergh... ergh..." Dostane ze sebe akorát a pro mě jsou to nejsladší slůvka co, kdy řekla, jestli to tedy byli slova.
  Hned ji vezmu do náruče, opatrně, tak aybch jí neublížil a nesu ji odtud.
  Anna pomalu otevře oči. Jsem tak rád že žije.
,,Anno, to jsem já Tom. Všechno bude v pořádku." Řeknu jí.
,,To-me? Zeptá se.
,,Ano to jsem já." Vysvětlím jí.
,,Mu - musím ti.... něco říct." Vykoktá ze sebe. Neměla by se vysilovat takže jí to zatrhnu.
,,Anno nerměla by jsi se vysilovat, tak buď ti-"
,,Miluju tě." Řekne a umlčí mě. Jsem z toho tak nadšený, na tohle jsem čekal tak dlouho.
,,Taky tě miluju." Oplatím jí a ona se usměje a s ní i já.

Ahojky. *,,podejte mi někdo kapesník"* Tak * já pláču* jsem tu zase s novou kapitolkou. V téhle nám už lidé umírají a ztrácí ruce *smrk smrk* . Aby jste věděli tahle kapitola mě fakt dohnala k slzám. Vidět jak vaše stvořené postavy trpí je neskutečně bolestivé.
Každopádně doufám, že se vám kapitola líbila. Ti co si mysleli, že Anna nezemře měli pravdu.
Jinak už vím co pro vás udělám za speciál. Dostala jsem návrh, že bych mohla udělat kapitolu z jiných pohledů, jako například Pana Mitrize nebo tak. Takže očekávejte  (neříkám, že to bude hned následující kapitola) kapitolu s tímto nápadem. Pokusím se do ní dát více pohledů. Zkrátka si s tím vyhraju. Takže zatím páčko.