Ve Jménu Krále✔

Kapitola 39

Tom si okamžitě klekne a chytne jednu mojí ruku.
,,Učiníš mě šťastným a staneš se mojí holkou?"

Ach. Vyrazil mi dech. Chodit s ním? Ano!
,,Ano." Odpovím. Jen, co to však řeknu ve mě vše začne pochybovat. Je to princ. Promluví ke mě tenký hlásek v mojí hlavě. On bude jednou vládnout zemi. Ty nebudeš nic. Nemůžeš s ním být. Král je mrtev. Pomyslím si naoplátku. Nikdo mám už nemůže bránit. Nikdo mi nezabrání v tom ho milovat?.Ale, co je to doopravdy láska? Jak to já můžu vědět. Já. Ta která zabíjí, ale proto aby udržela naživu ty, co si to zaslouží. Ale, kdo si to zaslouží? Jak o tomhle můžu rozhodovat. Tom se na mě usměje a stiskne mě v pevném objetí. Přestávám pochybovat.
,,Měli bychom jít." Promluví ke mě Brook.
Ani nestačím odpovědět a Calvin se dere ke slovu. ,,Jen je nech. Nikdo nemůže za to, že jseš pořád single." Řekne Calvin a všichni vyprskneme smíchy. On vždycky ví, jak odlehčit neodlehčitelnou situaci.
Ale má pravdu, měli bychom jít. Proto se od Toma odtáhnu, vlepím mu rychlou pusu na tvář a popadnu meč a už se řítím ze dveří. Všimnu si, že Tom, Brook a Calvin už taky běží vstříc boji.
Vybíhám z paláce a prodírám se davem strnulých lidí, abych zjistila, proč se zastavili. Posledních pár lidí a vidím, co se děje. Naproti nám stojí armáda. Ale ne kdejaká. Armáda kijotů. Tisíce kijotů. Všechny naděje, které jsem cítila před chvíli jsou ty tam. Jich je několik tisíc, nás pár stovek. Naděje? Ani ne nulová, jako mínusová.
Otočím se k těm pár stovkám našich příznivců a snažím se ze sebe vydolovat motivační slova, ale jestli nějaké ještě jsou, tak jsou pohřbeny hluboko ve mně. Nadechuji se a vydechuji, ve snaze něco říct, ale vyjde ze mě jen odfrknutí, takové, bez naděje, bez emocí. Celá garda se tomu směje a vidím, že ačkoliv jsou vyplašení z toho, co přijde, neztrácejí naději. Naděje umírá poslední. A mají pravdu. Vzedme se ve mě nová várka naděje a emocí. Našla jsem slova.
,,Vím, že to vypadá strašně a nebudu vás přesvědčovat o opaku, protože ono to je strašný," odmlčím se a oni se zasmějí. ,,Každopádně, ikdyž si jdeme pro jistou smrt, a neříkám to s žádnou nadějí na život, zachráníme spousty životů jiných lidí. Dětí." Pronesu a zní to smutně z úst dítěte.
Jestli jsem je nemotivovala, tak jsem je určitě dojala, protože vidím, jak si někteří otírají uslzené oči.
,,No, co. Nebudu to prodlužovat. Jdeme na ně!" Zařvu tu snad nejotřepanější větu na světě a vyrazím proti nim.
Ještě zařvu to co je důležitý a co má říkat vojevůdce. ,,Ve jménu krále!" Několik jich je udivených, ale opakují po mě ty tři slova.
Běžím jako vítr a už z pochvy vytahuji meč. Tátův meč. Nemůžu se zastavit. Nechci se zastavit.
Cestu si deru přímo k Panu Mitrizovi, chci ho dorazit. Už na to nemám náladu. Celý čtyři roky čekám na tohle. A když mě zabije on? Je mi to jedno. Stejně už nemám pro co žít.

Ahojky, kapitola na světě.
Zřejmě by teď měli přijít řeči, jak moc se omlouvám, že dlouho nevyšla, ale shrnu to.
Dovolená, škola, nebyla nálada, ani čas a věnovala jsem se i jiným příběhům.
Tak.
Myslíte, že Anna zabije Pana Mitrize, nebo naopak? A kdo vyhraje bitvu?