Ve Jménu Krále✔

Kapitola 7

Do očí se mi hrnou slzy. Párkrát zamrkám abych je zahnala. Nemůžu brečet. Měla jsem mít sestru. Teď by jí bylo sedm. Byla by malá a roztomilá. Jenomže ten......parchant ji zabil spolu s mou matkou.
,,Ty,...ty,...parchante. Nejseš nic jinýho než vrah. Nemáš srdce. " Vmetu mu do tváře.
Jenom se na mě podívá, ale v jeho očích není lítost. Ale nenávist, zlost. A vidím tam strach ?
Nic neříká. To je nejhorší nechá mě se topit ve vlastní bezmoci.
Už to nevydržím vrhnu se na něj. Nevnímám pálivou bolest, která mě ještě před chvílí sužovala. Pohání mě nenávist. A touha odplaty.
Jestli mám zemřít, tak jsem připravená. Říká se, že smrt je jen brána, která nám otevře cestu k dalšímu neznámému světu, který musíme prozkoumat od základů.
Popadnu poslední síly ve svém těle a vrhám se vstříc něčemu jinému, možná smrti. Nevím.
Využiju moment překvapení, který jsem si poskytla a švihnu mečem do jeho tak, že mu odletí pryč.
On se zhrozí, avšak hned zareaguje. Nohou mi vykopne můj meč pryč. Dobře tak tedy boj beze zbraně.
Chvíli kolem sebe kroužíme, jako supi kolem kořisti. Pak to už nevydržím a vrhnu se po něm. On však uhne a já spadnu k zemi. Nemůžu se hnout. Ruka mě bolí ještě od toho jak mě sekl. A moje noha. Áááůůů.
Najednou přiběhne Luka a zahryzne se Panu Mitrizovi do nohy. Ten ho odkopne, ale Luka se nevzdává a stisk nepovolí.
To mi dodá sílu, je mi oddaný, je můj největší přítel a já ho v tom nenechám. Skočím po Panu Mitrizovi zezadu. Rukama ho držím pod krkem.
Trochu se pousměju. I když tu možná za chvíli nebudu, tak tahle situace mě bude do konce života - ať už jakkoliv dlouhého- provázet.
Kopnu Pana Mitrize pod kolena. Jednou. Dvakrát. Třikrát.
Podlomí se mu kolena a spadne na zem.Vrazím mu pěstí do čelisti, tak silně až mě z toho rozbolí klouby. Pan Mitriz vyplivne krev a setřese Luky. Vrhne se na mě a přitiskne mě k zemi. Snažím se ho odkopnout ale drží mě příliš pevně.
Chytne mě pod krkem a dusí mě. Třese se mnou tak že moje hlava naráží tvrdě o zem. Myslím že ze mě brzy vymlátí duši.
Blbec, shodil mě k místu vedle mého meče. Pomalu se svůj meč snažím nahmatat. Tak aby si mě nevšiml.
Nejde to je moc daleko.
Zalapám po dechu. Dlouho to nevydržím. Vrazím mu svým kolenem do břicha. Chytne se za něj a pustí mě. Toho využiju.
Podvrknu mu nohy a odvalím se k mému meči. Popadnu ho a vyškrábu se na nohy. Vrhnu se k Panu Mitrizovi. Seknu do vzduchu. On se odvalí o kus dál. Já se k němu dokulhávám.
Sebere všechny svoje síly a rozběhne se pryč. Přitom zařve na všechny Kijoty a zavelí ústup.
Všichni se radují. Mě jen po tváři stékají slzy. Sestřička.
Pak už se jen svezu na zem bolestí a únavou. Pamatuji si už jen jak mě něčí ruce chytly do náruče a něžně se mnou pohupovaly do rytmu chůze. Někdo mě odnáší pryč. A pak ho spatřím. Můj zachránce. Tom.