Ve Jménu Krále✔

Kapitola 36

Anna

,,Miluju tě." Řeknu a umlčím ho. Konečně jsem mu to řekla.
,,Taky tě miluju." Oplatí mi a já se na něj usměju a on na mě.

Ucítím šílenou bolest v rameni a syknu, to mě probere z mého zamilovaného tranzu. Ikdyž se stejně dál rozplývám nad Tomovým obličejem. Je tak nádherný. Zase ta bolest.
  Je báječný, že ho miluju a on mě, ale děsný, a ještě mnohem víc, že mám jen jednu a čtvr ruky! Jak asi budu bojovat? Vždyť budu mít nevyváženou rovnováhu! A ještě horší je, že jsem viděla ten zbytek ruky, co mi ta bomba utrhla, tedy ono to bylo maličko rozdrcený. Je mi z toho na blití.
  Když konečně vrátím pozornost na to, co se děje, všimnu si, že mě Tom stále drží v náručí a podle jeho pohledu mě nikdy nehodlá pustit. Krom toho se můj zrak upře na zmatek všude kolem. Lidé neustále někam pobíhají a člověk se v tom nevyzná. Doufám, že je Sára vpořádku. Sice mi ještě neodpustila, ale já se s ní nedokážu hádat, ještě když má pravdu.
  Z ramena mi vytíká proud krve a bude to potřebovat doktora a možná....
,,Tome, král..." Řeknu hned, jak si všimnu, že král leží na zemi a utápí se ve vlastní krvi.
,,Já vím. Bylo důležitější jít pro tebe." Vysvětlí mi a já ho miluju víc a víc.
,,Ale -" Vyřknu, jelikož vím, že jako hlava všeho musí žít.
,,Je mrtev. Už se nevrátí." Řekne mi Tom. To ne. Nemůže! Ne! Ne!
Všechno je špatně! Jak teď asi máme zahnat kijoty a Pana Mitrize?
,,Neboj se Anno, my to zvládneme, ale teď musíme najít někoho, kdo ti tu ránu ošetří." Uklidní mě Tom. Má pravdu, nejdřív rána a až pak ostatní.

Zanedlouho v tom děsném zmatku, Tom najde jednu sestru, co umí celkem slušně zašívat rány.
,,Teď to bude štípat." Vysvětlí mi mile sestra. Nalije mi na rámu jakýsi svinsvo a já zařvu, jak moc to štípe.
,,Anno?!" Uslyším odněkud. Pokusím se otočit, jenomže mi vtom sestra zabrání a dál pokračuje s čištěním rány.
,,To je Sára." Vysvětlí mi Tom. Sára! Ona žije!
,,Anno!" Přiběhne spolu s Filipem.
,,Proboha co se ti to stalo?" Zeptá se a z očí jí vyhrknou slzy.
,,To... nic..." Vysypu ze sebe. Snažím se soustředit na cokoliv jinýho než na tu nesnesitelnou bolest v rameni.
,,Byla u výbuchu." Vysvětlí za mě Tom.
,,Ježiši kriste, panebože na nebesích." Zanadává Sára slušně a já se musím zasmát, ale hned přestanu, protože smát se u toho, jak vám někdo zašívá ránu je nemožný. Přešla k zašívání rány! Au!
,,Anno, tak moc mě to mrzí, to se nemělo stát. Ty jsi hledala ty dva chlapy, že?" Zeptá se mě, ale já nemám sílu jí odpověděť. Jen se snažím přikývnout, jenže ta bolest vystřeluje do celého těla. Tom proto odpoví za mě.
,,Hledala je, ale zřejmě to měla pod kontrolou." Vypoví za mě a já se snažím nezasmát, přece jenom jsem to měla pod kontrolou, dokavaď jsem nezjistila, co mají v plánu.
  Sára se tomu přes všechny ty slyzy přece jenom zasměje.
,,Anno, ty jsi blázen." Řekne mi Sára, což už vím. Jakej normální člověk by honil dva maníky, co jsou vycvičení a zradili vlast, kvůli vlastnímu zájmu? Jakej normální člověk by se rozhodl vycvičit armádu nezletilých? Jakej normální člověk by se nezlomil, když mu zabijou oba dva rodiče? Jakej normální člověk by se snažil zavděčit králi? Nejsem normální, jsem blázen, a jsem na to hrdá.

Ahojky, dneska zase po dlouhý době kapitola. Doufám, že se líbila, jinak neustále pracuji na speciálu a snad vyjde, co nejdřív, ale nic neslibuju.
Tak, taky jste se někdy cítila jako Anna, bláznem?  A jestli byli ano, jste na to hrdí? Já tedy ano.
No, co myslíte, bude moci Anna bojovat? A co Sára? Usmíří se s ní? A co blížící se útok? Jak myslíte, že dopadne?