Ve Jménu Krále✔

Kapitola 44

,,Anna jde s námi, že?" zeptá se Tom Calvina. Calvin se podívá tázavě mým směrem.
,,Ano," odpovím a přitom na prstech ukážu číslo tři, což znamená pravý opak.

Anna

Všichni chvíli nehybně stojíme a vyčkáváme na něco, co nepřichází.
,,Dobrá," pronese Calvin. ,,Všichni běžte za Tomem," řekne a ukáže na něj, Tom chvíli váhá a pak vrhne pohled ke mě.
,,Uzavřu zástup," řeknu a začínám lidi popohánět. 

  Všichni už následují Toma a já se rozhodnu je vyprovodit až ke schodišti, musím se ujistit, že dojdou v pořádku.  Rozloučím se s Calvinem a slíbím mu, že se za chvíli vrátím. On si jen povzdechne a nechá mě jít. Respektuje moje rozhodnutí jít do bitvy, ale nejradši by mě taky poslal s Tomem. Navíc ví, že jsem odjakživa tvrdohlavá a že si nenechám poroučet. Ikdyž kvůli tomu, že jsem poslouchala a nechala si poroučet jsem čtyři roky hledala Toma. A následně se do něj zamilovala. A teď se s ním loučím, jelikož on jde pryč z téhle šílené bitvy, ale já jí jdu do náručí.  Těch pár metrů ke schodišti je jako pár set kilometrů, které se táhnou a ne a ne je ujít. Když už konečně všech zhruba osmdesát lidí dorazí k tajnému schodišti, chci to otočit. Od vchodu do paláce uslyším jakési zvuky, přesněji výbuchy. Kijoti zřejmě dost pokročili.
  Rychle popoháním lidi, aby si pohnuli a já mohla jít pomoct ostatním, ale jakoby se zastavili. Nejdou dál.
,,Co se tam děje?" zavolám, ale nikdo mě neslyší. A ti, co mě slyší, to taky nevědí. Žena, co stojí přede mnou se ke mě otočí a sdělí mi, co se děje.
,,Nemůžou najít klíč," odpoví mi. Ozve se další rána, která je o dost blíž. Musím jim jít pomoct.
,,Zkuste se natlačit více dopředu. Zavřu vás tady," oznámím té ženě. Pak se ale ozvou další rány. Všichni se rychle tlačí dopředu a já za nimi zaklapnu dveře. Pak se přiřítí Kijoti a začnou lidi střílet. Rozstřílí vrata a střílí po nich. Já rychle vytáhnu pistoli a na zemi už leží dva mnou postřeleni. Mířím na ně dál a oni padají k zemi, jako shnilé hrušky. Jediný problém je v tom, že jich neustále přibývá.
  Popadnu ty dveře a schovám se za ně. Kousek vykouknu a začnu střílet. Teď mám barikádu a nepustím je dál. K zemi padají Kijoti, kterým jsem nemilosrdně prostřelila srdce, hlavu nebo cokoliv jiného a jsou mrtví. Nebolí mě u srdce, že je zabíjím, protože oni zabili mé přátele a mou rodinu.
  Když se chystám znovu vystřelit na nejbližšího Kijota, začnou se sami hroutit k zemi.
,,Konečně se znovu setkáme, ó přesladká neteř," řekne jakýsi hlas. Je mi povědomý. Ale neteř? Máma neměla sourozence. A táta......? Strýc Geret. Ano. On není mrtvý? Neslyšela jsem o něm už patnáct let.
Pak se zbylý Kijoti rozestoupí a já uvidím Pana Mitrize.
,,Vzpomínáš si na mne? Neteř?"
,,C-co?" zeptám se ho. Nerozumím tomu. Můj strýc je Geret Ti. Ne hajzl, co vraždí bez milosti. Ne Pan Mitriz!
,,Je to už dlouho, co jsme se neviděli," začne ke mě znova mluvit a já se stále schovávám za dveřmi.
,,Asi ti hlavou dloubá proč taky  nejsem takovej dobrák jako tvůj otec," prohodí.
,,Nikdy nebudeš jako můj táta!" vykřiknu a vystřelím ne něj, bohužel však minu.
,,Než tě zabiju si s tebou trochu pohraju," řekne tím jeho slizkým hlasem. ,,Tvůj otec nebyl jedinej, kdo miloval Martinu, tvoji matku," začne. ,,Víš kdo si ji chtěl ještě vzít?" zeptá se a tohle už nevydržím. Vyskočím zpoza dveří a soustředím se jenom na spoušť. Kulky kolem něj létají, ale ani jedna ho nechce strefit.
,,Já ji miloval! Mohla jsi být moje dcera!" zařve přes celej palác.
,,Ne! Lžeš!" zařvu hystericky a cítím, jak mám obličej mokrý od slz.
,,Rozbrečíš se tu ze mě?" řekne posměšně. Rychle popotáhnu a utřu si všechny slzy. Nestojí mi za to.
,,Miloval jsem ji. A pak jsem se musel dívat, jak si vybrala mého bratra. Byla šťastná a měla tebe!" zakřičí a postupuje ke mě. Ostatní Kijoti jsou kolem nás rozestoupení a pozorují nás.
,,Já se musel dívat na vaší šťastnou rodinku! Trpěl jsem! A pomstil jsem se! Na Martině, na Robertovi, na tvé nenarozené sestřičce! A teď jsi na řadě ty!" rozkřikne se a rozběhne se ke mě. Jestli mám umřít, tak jedině v boji!
,,Zřejmě si Martinu nikdy doopravdy nemiloval," začnu ho rozptylovat. ,,Kdyby ano, nedokázal by jsi ji zabít, nebo ji zkazit život! Přál bys jí, aby byla šťastná!" zařvu na něj a tím ho omráčím. Zůstane stát na místě a těká očima sem a tam.
Využiju situace a vrhnu se na něj. Kulku, kterou chci prvně trefit do stehna, namířím mezi nohy. Budeš trpět! Pomyslím si. Pak zmáčknu spoušť a kulka konečně najde svůj cíl. Pan Mitriz se shroutí, pustí meč, chytne se mezi nohama a schoulí se do klubíčka. Přistoupím k němu a celou dobu si to náramně užívám.
,,Přišel tvůj čas," promluvím na něj a užívám si ten pocit moci. Geret se svíjí v bolestech a krvácí.
,,Zabil jsi mi mámu, tátu a potenciální sestru. I kdybych ti usekala všehny končetiny, vypíchla oči, uřízla jazyk i uši, nebyl by to dostatečný trest," začnu jej mučit slovně. On se ani nehýbe a nehledá sílu se mnou bojovat. O dost mi to usnadňuje.
,,Hej!" uslyším. Nehodlám se však otočit. ,,Anno!" Přiběhne ke mě Tom, se šrámy na obličeji i po celém těle a drží se za zraněnou nohu.
,,Nedělej to."
,,Cože?! Ty bys ho nechal žít?!" zakřičím na Toma.
,,Ne, jen ho jednoduše... zabij."
,,Musí trpět!"
,,Já vím, že se chceš pomstít, ale teď se chováš, jako nějakej maniak, co se vyžívá v týrání lidí," vysvětlí mi.
,,Ne, zaslouží si mučivou smrt," řeknu a střelím ho do ramene. Geret zaskučí a trhne sebou. Pak uvidím, jak ho něčí kulka zasáhne do hlavy a on naposledy vydechne. Byl to Tom.
,,Co jsi to udělal?!" obořím se na něj.
,,Odstřihl jsem tě od několika měsíců, plných výčitků svědomí."
,,To není pravda! Nic takového by se nestalo! Jsi jen padavka, co nedokáže vydržet pohled na mrtvý tělo!"
,,Vážně? To si o mě myslíš?"
,,Jo!"
,,Tak se měj hezky," řekne a odchází pryč.
,,Ne! Tome! Tome," vzlykám a složím se na podlahu. Už nechci bojovat. Chci tu zůstat a zemřít.

  Takhle bezmocně už tu ležím aspoň deset minut a je mi divné, že se mě nikdo nepokusil zabít. Když konečně vzhlédnu od podlahy, uvidím, jak jsou Kijoti namačkaní v hloučku a kolem stojí naši strážní. Vstanu a jdu za postarším mladíkem.
,,Co se tu děje?" zeptám se ho.
,,Vzdali se," odpoví s nervozitou v hlase.
,,Jen tak?" optám se ho znovu, jelikož mi to přijde divné.
,,Jen tak," odpoví.
,,A co s nimi bude?"
,,Čeká se na tvé rozhodnutí," odpoví mi jednoduše.
,,Na mé?" udivím se.
,,Ano."
,,A to jako proč?"
,,Tak řekl princ."
,,A proč nerozhodne Tom?" ,,Ehh princ," opravím se.
,,Zeptej se ho sama," řekne a ukáže kamsi doprava.
,,Je v králově kanceláři," dodá.
Vydám se tedy po schodišti nahoru a snažím se nebýt nervózní. Po cestě sesbírám ty staré ušmudlané fotky, na které jsem přišla před bitvou.
  Jdu po schodech, nahoru do králové kan- Tomové kanceláře. Nemůžu uvěřit, že z něj bude král.
  Dojdu ke dveřím a zaklepu.
,,Nerušit," ozve se z druhého konce dveří. Vezmu za kliku a vejdu dovnitř.
,,Říkal jsem neru-" zasekne se uprostřed věty, hned jak mě uvidí.
,,Ahoj Tome," pozdravím ho.
,,To je všechno, co mi řekneš?"
,,Ne, já - já se ti strašně omlouvám. Nevím, co to do mě vjelo. Už od mých deseti, jsem ho chtěla zabít a když jsem teď konečně měla šanci, chtěla jsem,... já nevím." Tom se zvedne ze židle a přejde ke mě. Něžně mě pohladí po tváři a políbí mě. Na rtech ucítím jeho slzy. Odtrhnu se a zkoumavě si ho prohlédnu.
,,Doufám, že brecíš šťestím a ne smutkem," podotknu. Tom se pousměje a odpoví mi. ,,Zřejmě obojím."

Ahojte!!!!
Po asi x milionech let jsem tu zase! A tentokrát už doopravdy můžu říct, že bude konec! Jelikož nám zbývá už jen Epilog. To to uteklo, co?😂😂 No, s tím jak dlouho mi trvá napsat kapitolu,....
Musím vám s radostí oznámit, že jsme překročili 300 votes, což je neskutečně krásný a vysoký číslo...
A jako takový poděkování jsem se rozhodla udělat ask. Takže se mě můžete ptát. Na postavy, děj, či nějakou otázku na mě... jak chcete.. Ask se pokusím vydat, co nejdřív, vyjde asi dříve než Epilog, budu tak mít o trochu více času na něj a pokusím se ho napsat, co nejdřív....
Tak, mějte se krásně a napište mi nějaké ty otázečky do asku,....

Pápáčko