Rock Bottom [LMIF 2]

1st- Rock Bottom

Madilyn- o 4 roky později
Ač to byla už taková doba co byl pryč, nemohla jsem si zvyknout na tu prázdnotu ve svém srdci.
Kdysi někdo prohlásil, že smutek z nešťastné lásky jednou pomine, ovšem mám pocit, že tento člověk toho o lásce moc nevěděl.Jinak bych přece netruchlila 4 roky pro kluka, se který jsem byla 7 měsíců.Bylo to bizardní, nenormální a jak říkal Bellamy- hloupé.Nechápal to a Clarke, ač si myslela ,že ví co cítím, nevěděla.Díky tomu jsem každý 3.den chodila k paní Irwinové. Jo, to taky není normální, ale měla jsem pocit, že ona jediná mi může doopravdy porozumět. Pokaždé jsem přišla, pomohla Magaret s obědem, pak jsme se najedly a povídaly si. Byl to už takový náš rituál.Marge už byla naprosto vyrovnaná s tím, že tu Ash nebyl,už dlouho. To jen já se přes to nemohla přenést. Možná to bylo i tím, že jak Bell, tak Margo byli s Ashem v kontaktu. Za ty 4 roky mi nikdy nezavolal, byla jsem si jistá, že se na mě ptal, ale nemohla jsem ho slyšet. Teda dokud Bell nepořídil pevnou linku. Téměř každý jejich telefonát jsem tajně poslouchala, ikdyž oba nepochybně věděli, že to dělám.

Vylezla jsem ze své vyhřáté postele, abych se mohla připravit na návštěvu Margaret. Natáhla jsem na sebe vytahané tepláky a jedno z Ashtonových triček, které jsem "tajně" vzala u něj doma.

--
,,Mluvila si někdy v poslední době s Ashtonem?" zeptala se mě Marg, když jsem škrábala brambory. Byla to jedna z otázek, jejichž odpověď pro mě bylo velmi těžké vyslovit, už kvůli tomu, že jsem si celá ta léta nechtěla přiznat fakt, že my dva jsme už neexistovali.

,,Mluvila jsem s ním naposled před 4 lety." odpověděla jsem po pravdě a v jejích očích jsem zahlédla smutek, stejně jako jsem ho vídala u Ashtona. Nedokázali ho skrýt, ne přede mnou. Sklopila jsem hlavu a stejně jako za poslední roky často, jsem okolo pasu ucítila drobné ruce. A i když celá tahle situace byla skutečně banální, po dlouhé době jsem cítila, že mi někdo opravdu rozumí.

--

,,Maddie, nevíš kde je Brownie?" zavolala na mě Clarke, která v obývaku lezla po zemi.

,,Myslím, že ležela u vás v ložnici." křiknu.

,,Díky." dolehne ke mně její vítězný hlas, což mě donutí se pousmát.

Ovšem jen co si uvědomím, že dnes je pátek, můj úsměv povadne. Okolo 19:30 zavolá Ashton a budou si s Bellem povídat půl hodiny, tak to totiž bývá vždycky.

--
Když uslyším zvonit telefon počkám až uslyším Bellamyho mluvit a poté co nejtišeji zvednu sluchátko v mém pokoji.

,,Je to tady, tak jiný. Mnohem víc lidí, zábavy, holek.. Vůbec se mi nechce domů, ikdyž se mi už po vás všech stýská." řekne Ash a mě to i po tolika telefonátech, znovu zraní více než by mělo, ale jsem pevně rozhodnutá nebrečet, alespoň teď ne.

,,Věřím, že i já bych si to tam zamiloval. Co Christine?" zeptá se Bellamy, načež já rychle a bohužel i naprosto znatelně položím sluchátko. Možná kdybych ho nepoložila tak rychle, vůbec nemuseli vědět, že zase poslouchám, ale na to už bylo pozdě. O Christine jsem věděla, přesto slyšet její jméno mě pokaždé zabolelo. Nic mi nevzala, nebyli jsme spolu, ale stejně jsem to přesně takhle brala. Randili spolu asi 4 měsíce, takže to opravdu nebyla čerstvá záležitost.

Potom, co jsem dostala kopačky, mě ani nenapadlo snažit se Ashtona dostat zpátky. Jen jsem potřebovala nějakou dobu truchlit a pak už jsem se z toho nezvládla vyhrabat.