Rock Bottom [LMIF 2]

5th - I know you lie

Dnes jsem se díky svému "úžasnému" bratrovi měla sejít s Ashtonem. Že si prý o všem promluvíme. Byla jsem šíleně nervózní, ale to se asi dalo očekávat. Stála jsem před zrcadlem v džínech a proužkovaném černobílém svetru čekajíc na esemesku od Ashe.

--

Navlékla jsem si bundu a vyšla ven. Na počasí v Austrálii byla vážně zima, asi 7 °C.

,,Ahoj." řekl Ash, když jsem k němu došla. Měl na sobě černou bundu, džíny a čepici, kterou jsem mu dala před 4 lety k narozeninám. Byla jsem ráda, že jí ještě měl. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že když se se mnou rozešel, tak ji vyhodil. Ale evidentně ne.

"Ahoj.. Kam půjdeme?" zeptala jsem se, jelikož ač jsem měla bundu, trochu jsem mrzla.

,,Nevím, říkal jsem si, že to nechám na tobě. Přeci jen, 4 roky jsem tu nebyl, takže nevím, kde vaří nejlepší kafe." zkonstatoval a já najednou vůbec nevěděla co na to říct, já totiž za ty 4 roky v žádné kavárně nebyla. Jediné kafe, které jsem viděla bylo to, které jsem si udělala doma sama.

,,Já nevím.." přiznala jsem. Viděla jsem na něm, že to pochopil, že mu to došlo.

,,Tak půjdem někam na čínu třeba?" navrhl a já jen kývla hlavou.

Byla jsem s ním asi 10 minut a už jsem si připadala divně. Chtěla jsem domů. Tohle mi nepřišlo správné, měla jsem pocit, že se ani jeden z nás necítí dobře, ale byla jsem rozhodnutá to ignorovat.

,,Jsi rád, že ses vrátil? Nechtěl si zůstat v NY?" zeptala jsem se. Byla to otázka, která mi poslední týden neskutečně vrtala hlavou.

,,Jsem rád, už se mi po vás stýskalo." řekl a mě to donutilo k úsměvu.

,,Taky jsi zdejším chyběl." oznámila jsem mu, z nějakého neznámého důvodu mi přišlo důležité mu to říct.

,,Zdejším?" díval se na mě podezíravě a já asi věděla proč. Tušil, že ve skutečnosti jediný, kdo ho opravdu postrádal jsem byla já a jeho máma.

,,A mně trochu taky.. Ale už jsem v pohodě. Už mi náš vztah nechybí." lhala jsem, ale chtěl abych přiznala,  že mi chyběl. Jenže já se bála, že pokud to bude vypadat, že mám furt zájem, tak ho to vyděsí. Chovala jsem se jak malá.

,,Já vím, že lžeš." prohodil dívajíc se do mých očí. Asi čekal, že začnu brečet. Protože to jsem dělala vždycky, potřebovala jsem ze sebe všechno dostat formou slz. Ale dnes ne.

,,Co Christine?" zeptala jsem se, abych odvedla pozornost. Ashův překvapený výraz mě trochu urazil. Přeci si nemyslel, že já mu všechno řeknu a jeho se na nic nezeptám.

,,Kdybys tehdy nezavěsila tak rychle, tak bys věděla, že jsme se rozešli. Nefungovalo by to. NY a Austrálie je to daleko. Rozešli jsme se jako kamarádi." řekl a já zčervenala. Zase byla řeč o mém odposlouchávaní,  bylo mi trapně.

,,Tak to mě mrzí." prohlásila jsem čistě ze slušnosti, ale znělo to pitomě. Protože jsme oba věděli, že všechno ve mně se bouřilo štěstím a líto mi to vážně nebylo. Ještě, aby jo.

,,Jasně." uchechtl se, načež jsem se musela usmát i já. Celá tahle situace byla trapná a šílená. A možná, že to byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že opravdu můžeme být kamarádi. Ikdyž ne napořád, tak v té chvíli jsme kamarádi byli, aspoň jsem si to myslela.