Rock Bottom [LMIF 2]

4th- It's gone

Rozcuchaný Ash stál mezi dveřmi a koukal se na mě s nicneříkajícím výrazem. Já stála jako přibitá a oplácela jeho pohled, asi jsem čekala co řekne. Jenže on evidentně čekal taky.

,,Ahoj.." zahuhlala jsem, abych přerušila to trapné ticho, načež jsem se vydala ke svému pokoji.

,,Madilyn.. Promiň za večer. Nechtěl jsem, aby ses cítila nepříjemně. Jen jsem myslel, že teď, když už zase oba žijeme ve stejné časti města, že bysme mohli být aspoň kamarádi." řekl, zatímco se s očekáváním díval na mě.

,,Ok." odpověděla jsem odcházejíc do svého pokoje.

Byla jsem zmatená. Už mě nevnímal stejně, to bylo očividné a na mně teď bylo se s tím smířit. Celé 4 roky jsem živila nějakou drobnou naději, která se schovávala za vší tou bolestí. A i ta poslední kapka naděje právě vyhasla.. Asi to tak mělo být. Mělo nás to posunout. Najednou jsem neměla energii na to, abych brečela, chtěla jsem si vzít sluchátka a jít se projít, kamkoli. Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomila, že už to nemá cenu. Že nemá cenu doufat. A nebrečela jsem, protože jsem věděla, že už nemám pro co. Nepochybně jsem se pořád cítila stejně, jako ty předešlé 4 roky. Jen už jsem se kvůli tomu nechtěla trápit.. Obohacovat svůj život stále novým utrpením.
A jak říkala Aimee,teď už jsem jen spoléhala na to, že to co se má stát se stane.

Převlékla jsem se do svých věcí a vydala se dolů za ostatními.
Pohled na Ashe stále bolel a věděla jsem, že bolet bude. Jeho vlasy, které jsem kdysi mohla neustále prohrabovat, jeho rty, které jsem měla jen pro sebe a jeho objetí, které pro mě znamenalo tolik. Ale to už bylo pryč a proto jsem se mlčky posadila na sedačku vedle svého bratra.

O 3 týdny později -
Myslím, že už jsem se smířila s faktem, že já a Ash už neexistujeme. Ne tak, jako předtím. Cítila jsem se líp, ne o moc, ale lepší než nic. Bellamy si nejspíš ještě pořád vyčítal, že ho sem před 3 týdny přivedl. Nezáleželo na tom, jak moc jsem ho uklidňovala, říkala mu, že je to v pohodě, protože můj tvrdohlavý bratr si stejně myslel své. Ale nemohla jsem mu to vyčítat,  byla jsem naprosto stejná. Rozhodla jsem se, že bych se mohla jít projít k místu, kde jsme s Ashem trávili hodně času, když jsme ještě byli spolu.

Chodit těmi stejnými cestami, jako jsem chodila před 4 lety, akorát sama. Sedět na tom obřím kameni, stejně jako kdysi, ale bez Ashových rukou omotaných kolem mých ramen. Vzpomínala jsem na ty úžasné momenty našeho vztahu, které jsme zažili tady. A zase jsem měla chuť brečet. Neuměla jsem na něj zapomenout, nemilovat ho. Byla to jeho vina, přinutil mě věřit, že nás nic nerozdělí. A lhal.

--

,,Mluvil jsem s Ashem..Ptal se na tebe." zkonstatovat Bellamy,zatímco jsem si v chodbě vyzouvala tenisky.

,,A co si mu řekl?" zeptala jsem se,ale ve skutečnosti mě to asi ani nezajímalo. Spíš by mě zajímalo co říkal on,ale ptát se na to nebudu.

,,Řekl jsem mu, že teď už byste se mohli sejít a normálně si promluvit." oznámil mi,jako by se nic nedělo. Stejným tónem,jakým mi nedávno řekl,že bude táta. A já ho za to nenáviděla. To já měla rozhodnout, kdy budu připravená s Ashem normálně mluvit.