Rock Bottom [LMIF 2]

13th - Too fast

"Jsem těhotná."

"Ne." vydechl.

"Cože?" zeptala jsem se zmateně.

,,Já.. je to moc rychle. Teď jsem se rozhodl, že bych si tě chtěl vzít, ale s dítětem jsem nepočítal. Myslel jsem, že tak za 2 roky, možná." zahuhlal a mně se úplně rozpadla představa rodiny.

,,Takže mi chceš říct, že si to mám nechat vzít?" začínala jsem být rozčílená.

,,Ne, to ne. Jen se na to teď prostě necítím, nepočítal jsem s tím." odvětil.

,,Já po tobě nic nechci, jsem schopna zvládnout to sama." řekla jsem naštvaně a vstala z postele, což on udělal taky.

,,Já nechci, abys měla pocit, že si na to sama, přeci jen mám na tom podíl taky, ale budu potřebovat nějaký čas, abych promyslel, co chci dál." vysvětlil, dal mi pusu na čelo a odešel.

Na jednu stranu jsem to chápala, já jsem dítě chtěla a on ne.. Jenže na to se ho teď už nikdo neptal, prostě dítě měl, i když nenarozené. Věděla jsem, že je to nejspíš ta největší zkouška, kterou musíme zvládnout. Kupodivu jsem neměla nějaké extra velké pochybnosti o tom, že se mnou bude chtít být dál, ale ty jsem neměla ani když odjížděl do NY. Byla jsem rozhodnuta dát mu tolik času, kolik bude potřebovat, jelikož to dítě byla "chyba" především moje, vzhledem k tomu, že jsem ho neobeznámila s faktem, že už neberu prášky.

Byla jsem až překvapivě veselá, což jen potvrzovalo mou obrovskou náladovost, která se měla v těhotenství ještě zhoršit. Nedokázala jsem si představit, že by to mohlo být ještě horší.

Rozhodla jsem se sejít se s Naomi, protože jsem s ní už dlouho nemluvila. Ani nevěděla, že jsme s Ashem zase spolu, úplně jsem zapomněla, že bych jí měla dát vědět. Tudíž ani nevěděla, že se možná budu vdávat a určitě budu mít dítě, přišla jsem si jako dost špatná kamarádka.

---
,,Tak co je nového?" zeptala se mě jen co jsme se rozhodly, že půjdeme do kavárny. Je to sice kavárna, ale já si tam zásadně dávám úžasnou bezovou limonádu, které kafe nemůže konkurovat.

,,Jsem těhotná." řekla jsem a pohladila si břicho, na kterém se zatím nedaly zpozorovat jakékoli změny. Naomin překvapený a zároveň trochu vyděšený pohled jsem očekávala.

,,Já, jsem trochu zaskočená. Vím už od základky, že si na děti nechtěla čekat, ale že takhle kopneš do vrtule mě nenapadlo. S kým to máš?" zeptala se, což mě trochu urazilo, působilo to, jako  bych byla nějaká štětka.

,,S Ashem." vydechla jsem a uvědomila si, jak hloupě to zní. Vidí se po 4 letech a ona se hned nechá zbouchnout.

,,S Ashem? Kdy?" vykoktala, díky čemuž jsem si zase připadala hrozně.

,,Vrátili jsme se k sobě asi před dvěma týdny. A pokud se rozhodne, že chce být táta, tak se budu vdávat." oznámila jsem pochybovačně, ale s úsměvem. Pokud by to tak dopadlo, měla bych to, po čem jsem toužila.

,,Já vůbec nevím, co na to říct. Nečekala jsem to. Nebo jo, ale ne tak rychle." zamrmlala.

--

,,Jsem doma." křikla jsem z chodby, když jsem si sundávala boty. Všechno bylo při starém, ani Clarke ani Bell zatím o ničem neměli tušení, což bylo jen dobře. Dnes jsen neměla náladu poslouchat, jak jsem nezodpovědná a co teď jako hodlám dělat.