Rock Bottom [LMIF 2]

8th - Don't do this

Tak jsem prostě nakráčela za ním a řekla, ať si nezahrává s mými city. Pak jsem si vzala bundu a jak nejrychleji to šlo jsem z restaurace utekla domů. Jednoduše by se dalo říct, že jsem ztropila scénu, ale v té chvíli jsem měla pocit, že na to mám právo. Byla jsem zmatená, naštvaná, přecitlivělá a litovala jsem se. Lidi, kteří mě znají by nebyli překvapení, protože přecitlivělost a sebelítost ke mně prostě patřily, odjakživa. Ač už byli Bel s Clarke doma, nikdo za mnou nepřišel. Byla jsem ráda, jelikož oba nepochybně tušili, co se mezi mnou a Ashem odehrálo. S nimi jsem to řešit nechtěla, nic jim do toho nebylo, ikdyž Bell by odporoval s argumentem, že jsem jeho sestra. "Řešila" bych to jen s Ashem, ale ten to zas pro změnu nechtěl řešit se mnou, čímž byla situace vyřešena.

--

,,Všichni se blbě dívali, nemohla si s tou scénou počkat než z té restaurace odejdeme?" Vyčetl mi Bel, když jsem si ráno přišla pro něco k snídani. Clarke ho okřikla, ale Bellamymu to bylo jedno.

"Je mi šumák, kdo se jak díval." odpověděla jsem klidně.

,, Nemám ponětí, co ti Ash udělal, ale prostě jsi neměla ztropit scénu. Pro příště, zachovej klid a vyříkej si to s ním někde v soukromí." odvětil a lhal, protože věděl až moc dobře, co se stalo, byl můj bratr a Ashův nejlepší kamarád, takže musel vědět, nebo minimálně tušit, co se stalo. Měl nás oba až moc přečtené.

---

Ash mi napsal esemesku. Tři dny po té večeři, dřív se asi neodvážil. Napsal jen "Promiň." Nic víc, čímž mě dost vytočil. To radši neměl psát nic. Nic jsme si nedokázali vyříkat, to byl problém, který jsem měli už, když jsme spolu chodili. Ani jeden z nás nebyl splachovací, ale zároveň jsme ani jeden nechtěli řešit vzniklé problémy. Bylo to na nic, ale přesto jsme nebyli schopni to změnit. Tenkrát, když jsme se dost pohádali, jsme se druhý den bavili jakoby nic, ikdyž jsme na toho druhého byli naštvaní. Vadilo mi to. Někdy jsem se vážně nechápala, ale ten problém má asi občas každý. Odpověděla jsem mu, že bysme se měli sejít a ujasnit si, co chceme. A kupodivu souhlasil.

Další věc byla, že já nevěděla, co chci. Pochopitelně jsem chtěla, aby se ke mně vrátil, ale zároveň jsem chtěla, aby se vrátil do NY. Někdy mi bylo lépe s ním a někdy bez něj. S ním bylo všechno jednodušší, ale přitom o tolik složitější. Málokdo mi mohl porozumět, protože můj přístup k věci byl maximálně osobitý, možná až nepochopitelný. Ležela jsem na posteli a v nohách mi dřímala Brownie, kterou jsem si přitáhla k sobě a objala její tlusté chlupaté tělíčko. Šeptala jsem ji o tom, jací jsou chlapi ničitelé životů, ale že občas to za to stojí. Nebo alespoň mně to za to stálo, pokud šlo o Ashe. Zkrátka jsem si povídala se spící kočkou, která mou přednášku o mužích nepochybně poslouchala. Občas jsem se vážně chovala jako trotl, ale na druhou stranu, povídat si s kočkou je vážně bezva. Dělala jsem to pořád, stejně jako Clarke si povídala s tím špuntem, který v ní "rostl".

"Chlapi jsou fakt na nic." zkonstatovala jsem nakonec.