Rock Bottom [LMIF 2]

15th - Kids

S Ashem jsme se už sestěhovali, na byt jsme si nakonec nemuseli půjčovat, jelikož já jsem měla nějaké peníze našetřené taky.
Bel zatím o miminku nevěděl, říkali jsme si, že bude bezpečnější, když spolu budeme aspoň 2 týdny bydlet, než mu to oznámíme. Oba jsme se toho trochu báli, protože Bel byl prostě Bel. Já se tomu chtěla tak moc vyhnout, že jsem dokonce přemýšlela, jestli to neříct Clarke a nechat to pak na ní, ale nebylo by to od nás vůči němu spravedlivé. Taky mě napadlo, že pokud bychom se teď "tajně" vzali, pak by to mohlo být také jednodušší, ale řekla jsem si, že nemít bráchu na svatbě bych nesla hůř, než jeho vztek kvůli miminku.

,,Kdy myslíš, že budeš připravena oznámit to Bellymu?" zeptal se mě Ash večer, než jsme šli spát. Neuměla jsem odpovědět. Nebála jsem se Bellamyho, ač to tak mohlo vypadat, zkrátka jsem se jen bála toho, co si o tom pomyslí. Ale věděla jsem, že čím dřív to udělám, tím lépe pro mě i pro malé.

,,Nechci na tebe tlačit, až se na to budeš cítit, tak mu to povíme. Jen je pro mě těžké, tajit to před nejlepším kamarádem." vysvětlil a přitáhl si mě blíž k sobě. Hormony se ve mně vzbouřily a měla jsem chuť křičet. Protože já to tajila před bratrem a to bylo horší, z mého pohledu. Jenže pak jsem si uvědomila, že jsme to tajili jen kvůli mně. Já se bála, Ash je chlap, on to viděl optimisticky, že to zkrátka Belovi řekneme, ten si zařve a bude to v pohodě. Ale já tomu nevěřila..

,,Já nevím. Každopádně asi co nejdřív, jen ne zítra, prosím. Potřebuju ještě nějaký čas." řekla jsem a otočila se k Ashovi čelem. Když jsem se mu podívala do očí, viděla jsem tam záblesk spokojenosti, možná až nadšení. Já ty pocity nesdílela, ani v nejmenším, ale bylo pro mě důležité, aby byl spokojený. Nemohla jsem si dovolit ho ztratit, tudíž jsem mu nechtěla dávat záminky. Sice řekl, že by to za žádnou cenu neudělal, ale muži říkají tolik věcí.. 

Naklonil se ke mně, aby mě políbil, čemuž jsem se nebránila. Bez ohledu na to, že jsme bydleli spolu, chvílí, které bychom mohli strávit spolu nepřibylo. Bylo tolik věcí, které se museli zařídit, Ash normálně chodil do práce a čas prostě nebyl. Já se snažila pomalu vybírat věci jako kočárek, postýlka apod.. Pochopitelně jsem nebyla tak časově vytížená jako on, to rozhodně ne, ale trápily mě těhotenské nevolnosti, se kterými jsem fungovat nonstop nezvládala.

----

,,Jsem příšerně nervózní." řekla jsem, když jsem stála před dveřmi domu, ve kterém jsem strávila cca 5 let svého života. Nechtělo se mi dovnitř, ale nechtěla jsem Ashe zklamat. 

,,Klid. Budu tam s tebou, když by byl Bel hodně naštvaný, nemusíme se zdržet. Kdykoli se můžeme zvednout a odejít, jestli chceš řeknu mu to já." nabídl mi. Uvažovala jsem o tom, bylo by tak snadné nechat to na něm, ale to já byla těhotná. To já nebrala prášky a neřekla mu to. Bylo to na mě, já byla tou osobou, která tu novinku měla říct Bellymu.

,,To je v pohodě." vydechla jsem a zazvonila. Klíče jsem měla, ale nepřišlo mi slušné je použít, když už jsem tam nebydlela..

Pozn.- Moc se omlouvám všem, kteří čekali. Když řeknu, že nebyl čas bude to pravda jen napůl. Mám toho moc, stejně jako všichni. Dělala jsem příjmačky nanečisto, chodím na kurzy, uzavírání známek atd.. Ale pokud bych chtěla čas bych si určitě našla, jako mnohokrát předtím, jenže se mi nechtělo. Takže se moc omlouvám, protože vím, že měsíc je dlouhá doba na to, abych nezvládla sesmolit pár kapitol. A moc děkuju všem, kteří to vydrželi a příběh ještě nezahodili :)