Dcera Mafiánů ✔

12.Kapitola

Jsem vzhůru asi už hodinu. Převaluju se v posteli a přemýšlím.

Někdo klepe na dveře. Je to Kristian. Jediný člověk, kterýho chci vidět.

,,Ahoj," vchází dovnitř a úsměv mu klesá, ,,děje se něco?" stará se.

,,Přemýšlím a trápím se." zašeptám.

,,Kvůli čemu se trápíš?"

,,Kvůli tomu rusákovi," slzy se mi hrnou do očí, ,,asi jsem se do něho zamilovala." přiznávám. Vyděsí se.

,,Já vím, proč se musím zamilovat do podělanýho rusáka, který mě milovat nebude. Chce mě jenom na sex, pro uspokojení." začínám brečet a je mi jedno, že jsem mafiánka.

,,Neplakej, nemá to cenu. Chce to, aby jsi byla před ním uzavřená. Nesmíš mu dát najevo náklonnost." objímá mě. Hladí mě po vlasech a utěšuje mě.

,,Necháš mě prosím osamotě?" 

,,Jasně." líbá mě do vlasů a odchází. Oblíkám se, nanáším lehký make - up. Scházím schody a jdu do kuchyně. Vyndavám tousťák z chlebovky a mažu si ho marmeládou.

,,Odnesli jste mu snídani?" ptám se Taylora. Přikývne a dál věnuje pozornost telefonu. Jdeme se na něho podívat. Dojídám toust a otevírám dveře. Ještě leží v posteli a civí do stropu. Sedám si na gauč, který je naproti posteli. Opírám se a sleduju ho. Zvedá hlavu a pozoruje mě.

,,Copak? Potřebuješ  něco?" ptá se mile. 

,,Přišla jsem si popovídat." zašeptám svůdně. Sedá si a věnuje mi celou svou pozornost.

,,Co chceš?"

,,Tebe."

,,Nemiluješ mě, je to jenom touha. Touha po mým těle." zašeptám tiše. 

Je ticho.

 Neodpovídá. 

Jenom mě sleduje, jak sedím na tom gauči. Věděla jsem to. Nemiluje mě.

Vstávám a jsem na odchodu. Vylízá z postele a jde ke mně. Chytá mě za zápěstí a přitahuje si mě k sobě. Ruku mi zaplítá do vlasů a druhou mi pokládá na bedra. Dívám se mu hluboko do očí a vidím... Co vlastně vidím?  

Lítost? 

Smutek? 

Lásku? 

Lásku? Jsi fakt naivní zabručí podvědomí. 

,,Já se do tebe zamilovala." přiznávám tiše. Vdechuje.

,,Měla bys jít." ustupuje o krok dozadu.

,,Cože?"

,,Měla bys odejít," otáčí se ke mě zády, ,,Jdi!"

A tak odcházím. Jak jsem si mohla myslet, že by mě mohl milovat? Loudám se do obýváku. Sedám si na gauč a zapínám televizi.

,,Kristiane?" zavolám do prázdna.

Přichází dotyčný a sedá si vedle mě.

,,Máš teď čas?" vzlyknu, ,,Potřebuju se někomu vybrečet na rameno."

,,Jasně. Pro tebe cokoliv. Povíš mi co se stalo? Než přišel ten rusák, byla si normální."

,,Zlomil mi srdce." propukám v pláč. Zvedá se a odchází.

,,Kam jdeš?"

,,Jdu si to s ním vyřídit. Tobě nikdo ubližovat nebude." zavrčí. Tak tu sedím na gauči a potichu vzlykám. 

Vstávám a jdu se za ním podívat. Je mi jedno, že mám tváře zmáčený od slz. Ale chci, aby věděl, co způsobil. Nakukuju do pokoje. Vidím ho, jak sedí na gauči a kouká do blba. Vcházím dovnitř, zavírám za sebou a zůstávám stát u dveří. Jenom se na mě podívá, ale sedí dál. Sedám si vedle něho a pokládám si hlavu na jeho rameno. A takhle sedíme dlouho

Minuty? 

Vteřiny?

,,Víš, že až zjistíme kde jsou ty peníze, pustíme tě? A ty dočista zapomeneš, kdo jsem." promluvím po chvíli.

,,Já ale nechci zapomenout."

,,Proč?"

,,Protože tě miluju." zašeptá. Zvedám hlavu, abych mu viděla do očí a tentokrát v nich vidím lásku. Přitahuje si mě k sobě na klín a silně mě objímá. Tady chci být, v jeho náruči. 

Pokračování příště...

Vaše ♥ Lucy Berry ♥