Dcera Mafiánů ✔

19.Kapitola

Chce to plán. A já plán mám.

Čekám, až pro mě přijdou a já ho budu moc zabít.

Těším se.

Ne! To teda ne, netěšíš se.

Když myslíš.

Courám po pokoji, pořád dokola, když v tom konečně slyším ťukání. Běžím ke dveřím, otevírám a tam stojí Taylor. S netečným výrazem. Zato já se zářivě usmívám.

,,Už na tebe čekají." pokyne mi rukou.

,,Zavírat nemusíte." zarazím ho. Vede mě za nimi a já pyšně kráčím za ním. Když dojdeme k onen místnosti, zastavujeme se a Taylor se otáčí na mě.

,,Jsi si jistá, že to chceš?"

Přikývnu. Otevírá dveře a já vcházím dovnitř. V místnosti jsou dvě led světla, žádný okna. Jenom stůl, gauč a všichni ostatní. A... on. Sedí na gauči vedle Kristiana. Hlavu skloněnou, prsty propletený. Hlasitě polknu a zahlédnu, jak se Vito zvedá.

,,Takže... zbraň je tady." ukazuje na pistol, která se válí na stole. Potom jenom hlavou kývne na Taylora a ten hned ví, co má dělat. Jde k Vadimovi a chytá ho za ruce. Ten se samozřejmě brání. Nemůžu se na to dívat a tak se otáčím.

Musíš být silná. Zvládneš to.

Zhluboka se nadechuju a slza, která se rozhodla utéct z domu, mě pěkně štve.

Koukej zalíst zpátky!

Loudám se ke stolu pro zbraň. Když ji držím v ruce, ujišťuju se kolik nábojů v ní je. Čtyři.

,,Dal jsem jich tam víc, popřípadě kdyby ses netrefila." objasnil. Tomu se musím zasmát. 

Tak... A je to tady.

Otáčím se zpátky na něj, dělám krok dopředu. Natahuju ruku a moje srdce šílí. 

Vždyť ho nechci zabít. Klid!

Zhluboka se nadechuju a než se naděju, slyším za sebou výstřel. Rychle a hlavně vyděšeně se otáčím a z pistole vyjde další výstřel. Pohledem tikám po místnosti. Když v tom se zastaví na Kristiánovi. V ruce drží zbraň, mířící na Antonia, který leží na zemi v kaluži krve. Pak zahlédnu, jak Vito vytahuje zbraň. Vystřeluje na Kristiána, ale ten je schovaný.

,,Běžte!" zakřičí Kristián. Rychle běžím k Vadimovi a rozvazuju ho. Když ještě pohledem mrknu na Vita, vidím, že znovu míří na Kristiána. Tentokrát se, ale trefí. Kulka ho zasáhne přímo do hrudníku.

,,Kristiáne!" zaječím. Ten padá k zemi a nehybně leží. Slzy se mi spouští.

Ne. Ne. Ne. On nesmí umřít.

Stojím tam a koukám na jeho tělo.

,,Calwen, musíme jít." křičí na mě Vadim. Ale já tam pořád stojím. Bere mě za ramena a odvléká pryč. Nevím, kam mě to vleče. Je mi to jedno.

Nastupuju do auta. Na místo řidiče si sedá on. Rychle startuje a vyjíždí příjezdovou cestou. Daleko od domu. Daleko od nich. Slzy mi stékají po tvářích a dopadají mi do klína. Upřeně koukám před sebe, na utíkající cestu.

On umřel.

On. Umřel.

On tu byl jediný, na kterým mi záleželo. Jediný, kterého jsem měla ráda. On tu vždy byl pro mě. On mě ochraňoval. Jemu jsem se vždy vyplakala na rameno. Jediný, který mě uměl rozesmát.

A teď tu není. Už není mezi námi. Začínám plakat nanovo a o něco víc.

Jedeme přes les, nevím, kam to jedeme. Ptát se nechci, nemám na to síly. Zavírám oči a tiše vzlykám. Všechen stres, strach a bolest na mě doléhá a unavuje mě. A tak usínám.

Další díl je tuuuuuu

Je trochu pozdě, ale dřív to fakt nešlo :/

Budu to muset trochu omezit přes tu školu.... A nebo omezím školu :D

Každopádně vám dám vědět, jak to bude :)

A co se týče Cbarakter Asku, ještě uvidím, nestli ho vůbec budu psát. Důvod je takový: je málo otázek...

Komentář, hvězdička potěší :3♥

Vaše Berry