Dcera Mafiánů ✔

24.Kapitola

Probouzí mě mírné chrápání. Ospale zamrkám, ale oči ještě neotevírám. Když zvuky stále neutichají, otáčím se na druhou stranu a natahuju ruku, kterou volně spouštím dolů. Dopadá na jeho tělo a chrápání utichá. Potichu se ospalým smíchem zasměju a sleduju ho, jak oddechuje.

Ještě chvíli ho pozoruju, potom vstanu a jdu se zkulturnit.

Když se vracím do pokoje, Vadim už je vzhůru, ale v posteli se válí dál.

,,Ahoj." pozdravím ho trochu nejistě.

,,Ahoj." vřele se usměje. Pořád nemůžu dostat z hlavy ty dvě slova, které vyzněli z jeho úst a byli pro mě. Myslel to opravdu vážně? Vylízá z postele a jde ke mně.

,,Víš dneska v noci se mi zdál sen. A... nevím, jak ti to mám říct, ale.. Miluju tě." hledí mi hluboko do očí.

Myslel to vážně. Co mu na tom mám říct?

Přece, že ho taky miluješ zadrmolí podvědomí.

,,Vadime... já... Já nevím, jestli ti dokážu odpustit. Pořád tě miluju, ale..." jeho rty moje kecy přeruší a líbají mě s vášní a citem. Drží mě ve své náruči jako něco, co nechce nikdy ztratit.

,,Dej mi prosím ještě jednu šanci a slibuju ti, že tě budu ochraňovat a milovat, jako nikdo nikdy předtím."

,,Jak moc ráda bych ti věřila. Ale, když ti dám druhou šanci, uděláš to znovu... a..." znovu mě přerušuje. To je dilema.

,,To si o mě myslíš? Já vím, byl jsem ten největší idiot na světě, že jsem tě, tak sprostě využíval. Ale teď ti přísahám, že ti nikdy neublížím. Prosím zkus to se mnou ještě."

Slzy se mi hrnou do očí.

,,Prosím neplakej. Miluju tě."

,,Já tebe taky."

Touto větou si vysluhuju velké, plné lásky, obětí. Potom, když mě pustí, jeho rty se lehce otřou o ty mé. Políbím ho a usměju se.

Najednou zazvoní zvonek a přerušuje naší vážnou chvíli. Podívám se mu do očí a přemýšlím nad tím, kdo by to mohl být. Když nahlédne ven, zděsí se. Kdo to je?

,,Vito." vypustí do vzduchu. 

,,Cože? Co tady dělá?"

,,Do prdele! Musíme vypadnout." 

Sakra! Jak nás mohli najít? 

Beru si batoh a cpu do něj svoje potřebné věci. Vadim dělá to samý. Házím na sebe ještě mikinu a jdu dolů. 

,,Nasedni do auta."

Dělám co mi řekl a sedám si na míso spolujezdce. Za chvíli si sedá vedle mě a startuje. Dveře od garáže se otevírají. Rychle sešlápne plyn a vyjíždí do ulic. Ještě stačím zahlídnout dva muže v černých oblecích, jak nasedají do auta a vyjíždí za námi.

,,Do háje!" zakleje Vadim a ještě víc šlápne na plyn. Divím se, že to ještě víc jde.

,,Kam to jedeme?"

,,Na letiště."

Pokračování příště.... 

Omlouvám se, že kapitola je tak krátká (nemá ani 500 slov), ale dochází mi nápady... :(

Další kapitola vyjde ve čtvrtek :)

Mám vás ráda a jsem strašně moc šťastná, protože jsme překročili 1K reads :3 ♥

Vaše Berry ♥