Dcera Mafiánů ✔

18.Kapitola

Přistoupím k němu blíž. ,,Je to pravda?" vypouštím z hlavy Antoniův smích a to všechno. Teď existuju jenom já a on.

,,Ano." hlesne.

,,Proč?" slzy vyměnil vztek. Vztek na mě, že jsem byla, tak moc blbá.

Natahuje ke mně ruku, ale já o krok ustupuju.

Nesahej na mě.

,,Prosím."

,,Co? O co prosíš?" dožaduju se.

,,Dovol mi, se tě dotknout." znovu to zkouší a já znovu o krok ustupuju.

,,Ne, nedotýkej se mě," odmlčím se, ,,Prosím."

Odcházím do svého pokoje.

Zalezu si do kouta a budu se topit v bolesti a slzách.

Jo, to bude nejlepší zamručí podvědomí.

Ty, drž hubu. Kde si byla, když jsem tě nejvíc potřebovala? Kdyby si nebyla, tak blbá, nic by se nestalo. Nevyspala bych se s tím blbečkem, nezamilovala bych se do něj, nevyhodili by mě z domu a už vůbec, bych tu neseděla na posteli a nepovídala si sama se sebou!

Víš, že nadáváš sama sobě?

Ježiši, sklapni už!

Někdo klepe na dveře, ale já nikoho nechci vidět, ani slyšet.

Si trochu sebestředná.

Drž! Hubu!

,,Vypadni!" zakřičím na dveře. Dotyčný to, ale ignoruje a v pohodě vchází dovnitř.

Dělá si ze mě prdel?! 

On. Proč on?!

,,Calwen... Já..." nestihne to doříct, protože ho přerušuju.

,,Ne, ty, ale já. Já se teď budu topit v bolesti a slzách, protože jsem byla, tak moc velká kráva, že jsem ti na to nalítla. Tobě je to očividně úplně u prdele, ale já jsem tě opravdu milovala. Nevím, jak jsem v to mohla uvěřit. Nenávidím tě, ale zároveň tě miluji. Kdybys mi řekl už na začátku téhle zaláskované story, kde jsou ty zkurvený peníze, nic by se nestalo! A já bych si žila dál svůj bezstarostný život!" dokončila jsem svůj monolog.

Wow, ty si, ták sebestředná, až to není hezký...

,,Promiň."

,,Žádný promiň. Vypadni." zašeptám.

,,Calwen."

,,Vadime, udělej něco, co mi prospěje a odejdi." zabreptám potichu. Odchází. Dveře se zavírají, ale za chvíli se zase otvírají. Kdo sem zase leze?

,,Calwen, mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Kte-..." přerušuju ho.

,,Dobrou zprávu."

,,Dobrá zpráva zní, že tě nevyhodí. Vito si to roznyslel. Říkal, že kdyby tě vyhodil, stratil by reprezentanta."

,,Ta špatná?" nejsem si jistá jestli chci znát odpověď.

,,Zabijou Vadima." zašeptá.

Ruka mi vystřelí k otevřeným ústům.

,,Cože?" zaskřehotám.

Nemůžu tomu uvěřit.

Rychlostí blesku vstávám z postele, ignoruju Kristianovo volání. Ne. To nemůže udělat. On není taková zrůda.

Vpadám do jeho kanceláře. Neobtěžuju se zaklepat.

,,Co chceš?" prskne na mě.

,,Nemůžeš ho zabít."

,,Proč ne?" odtrhne pohled od monitoru a celý ho věnuje mě.

,,Nemůžeš zabít nevinného člověka. Nejsi přece zrůda."

,,Já ne, ale ty ano."

Cože?

,,Já ho nezabiju. To ty ho zabiješ." jeho odpověď mě zaskočila. Já ho nezabiju, miluju ho přece.

Ne, nemiluješ ho.

,,Nezabiju ho."

,,Ale ano." dohaduje se se mnou.

,,Nikdy." zvedám se a odcházím. Vracím se do pokoje a moje myšlenky se zbláznily.

Ví o tom, že ho chtějí zabít? Že ho mám zabít já? Dokážu ho zabít?

Ne.

Miluju ho pořád?

Ne.

Ale ano, nějaký city k němu tam pořád jsou. Co když to ale není láska?

Chce to plán. A já plán mám.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ....

KILLL ME!

Je to napínavé, že? :D

Kapitolka je trochu kratší, ale snad vám to bude stačit :)

Vaše pocity pište do komentářů :) Strašně mě zajímá, jak to na vás působí.

Něco na odlehčení: Těšíte se do školy? Do jaké třídy jdete?

Já ano i ne :/ A jdu do sedmičky :)

Děkuju za vaši úžasnou podporu ♥

Vaše Berry ♥