Dcera Mafiánů ✔

25.Kapitola

,,Kam to jedeme?"

,,Na letiště."

Najednou se ozvala rána a zadní sklo se rozletělo na tisíce malých střepů.

,,Skrč se!" přikazuje mi Vadim.

Udělala jsem, jak mi řekl. Výstřel zazněl ještě jednou.

,,Když si vlezeš dozadu, měla bys tam najít zbraň." naviguje mě. Vlezla jsem si dozadu a vyhrabal malý kufřík, ve kterém byla pistole.

,,Máš ji?" zeptal se.

,,Jo."

,,Teď ji odjisti a vylez z okna. Připrav se."

,,Vím, jak se používá zbraň." zabreptám rychle. Otevřela jsem okno a vylezla ven. Vítr mě udeřil do obličeje. Moje vlasy ve větru vlály jako prapor.

,,Teď!" zakřičel. Můj prst samovolně zmáčkl spoušť a kulka vyletěla ven. Hned zasáhla přední sklo a řidiče uvnitř. Auto sjelo z cesty a já se vrátilo na své místo.

,,Střílíš perfektně, zlato." pochválil mě. Jenom jsem se usmála a zapnula si pás.

Když Vadim zaparkoval před letištěm, šli jsme rovnou dovnitř. Za pultem - kde se prodávají letenky - stála milá paní. Bez problému nám letenky prodala. Šli jsme si sednout na lavičku a čekali, až ohlásí náš let.

,,Kam to vůbec poletíme."

,,Do LA." odpověděl a dal mi pusu do vlasů. Unaveně jsem si položila hlavu na jeho rameno a sledovala lidi, jak chodí s kufry po letišti. Můj pohled zůstal na malé holčičce, která mi byla strašně podobná. Roztomile se na mě usmívala a já jí to opláceno. Potom mi zamávala a utekla za maminkou.

,,Let číslo 21. Prosíme cestující, aby se přemístili k odbavovací zóně. Děkuji." ozvalo se v rozhlase. Zvedli jsme se a šli k nápisu Odbavovací zóna.

Když nás prohledali, ukázali na mladě vypadající paní. Ta zkontrolovala naše letenky.

,,Přeji hezký let." usmála se.

Sedli jsme si na svá místa a čekali až letadlo vzlétne.

Když se konečně letadlo dostalo do vzduchu, opřela jsem si hlavu o Vadimovo rameno, zavřela oči a a v klidu usnula.

Cítila jsem něčí ruce, jak mi něco zapínají kolem pasu. S leknutím jsem otevřela oči a zjistila, že ty ruce patří Vadimovi a že mi zapíná pás.

,,Už budeme přistávat." vysvětluje s ospalým úsměvem. Jenom zvednu koutky do úsměvu a opřu se o sedačku. Když se podvozek dotkl přistávací plochy, trochu to zadrncalo.

Celou cestu do hotelu jsem prospala. Ospale jsem otevřela oči, když jsem cítila vlhké rty na mojí tváři. Přede mnou se zjevil on. S úsměvem na tváři a s radostí v očích. Jemně mě pohladí rukou po vlasech a řekne: ,,Už jsme tady."

,,Kde?"

,,Doma, zlato." zazubil se. Otočila jsem hlavu směrem k domu.

,,Myslela jsem, že pojedeme do hotelu." vysvětlovala jsem nepřítomně a stále hleděla na ten dům.

,,Asi jsem ti neřekl, že mám barák i v LA." zasmál se. Dům vypadal jako předešlí, ve kterém jsme doposud bydleli. Stejně něco tu bylo jinak. Velká krásná zahrada. Nebyla jako ostatní zahrady, byla něčím výjimečná.

Mezitím, co jsem obdivovala barák, Vadim vystoupil z auta a šel mi otevřít dveře. Se slovem děkuju, jsem vystoupila a společně jsme šli dovnitř. Když Vadim otevřel dveře, do nosu mě udeřila příjemná vůně sušenek. Koutky se mi zvedli do úsměvu. Zvuk zavírajících se dveří mě vyrušil a já se otočila.

,,Cítím tu sušenky." zasmála jsem se. Místo toho, aby mi odpověděl si klekl na jedno koleno a odkašlal si. Najednou se mi rozbušilo srdce a já nevěděla, co si myslet.

,,Aby si mi opravdu věřila, že tě už nikdy neopustím a budu milovat, jako nikdy nikdo před tím, ochraňovat tě před vším zlým. Napadlo mě tohle. Calwen Garcíová, vezmeš si mě?"

Najednou jsem nevěděla, co říct. Jako bych neuměla mluvit. Slzy se mi kutáleli po tvářích a padali dolu. A já hned poznala, že to jsou slzy štěstí a ne, bolesti.

,,Ano."

Konec

Konečně to je tady....

Konečně nová, zároveň poslední kapitola téhle fanfikce :)

Jsem neskutečně ráda, že jste mě za tu dlouhou cestu všichni plně podporovali svými krásnými komentáři a hvězdičkami ♥ ♥ ♥

Zároveň jsem naštvaná, ne, na vás, ale na sebe, že mi to trvalo, tak dlouho (6 dní), vydat kapitolu, tím se vám chci samozřejmě omluvit, nejen za to, ale taky za to, že jsem nevydala Charakter Ask...

Mám vás moc, moc, moc ráda

Vaše Berry ♥