Dcera Mafiánů ✔

23.Kapitola

Cítím jeho blízkost. Když v tom odhodí nůž někam pryč a vrhá se na mě. Hladově mě líbá a já, i když nechci, spolupracuju. Prudce mě přirazí k lednici a láhve uvnitř zaprotestují. 

Co to děláš?! zakřičí podvědomí. A až teď jsem si uvědomila, co jsem provedla.

,,Vadime."

,,Co?" dožaduje se.

,,Prosím... nech toho."

,,Proč?"

,,Prosím." žadoním.

Pouští mě a odstupuje ode mě. Utíkám do pokoje. Lehám si na postel a propadám se do hlubokého pláče.

,,Calwen, promiň, nechal jsem se unést." sedá si na postel. Otevírám oči a tupě koukám před sebe. Cítím, jak se postel zhoupne pod jeho vahou. 

Když dokresluju poslední tah na obrázku, zároveň končí písnička. Zvednu hlavu od výkresu a zjišťuju, že venku se začíná stmívat. 

Skvělí čas jít ven  inspiruje mě podvědomí. Zvedám se od stolu a mířím ke skříni, kde si beru svetr. Sbíhám schody dolů a mířím na verandu. Když však otevřu dveře a vyjdu před dům, vidím, že tu už někdo je. Vadim sedí na houpacím křesle a kouká do telefonu. Klasika. V tichosti si sednu vedle něho. Nevšímám si ho a on mě. Rozhlíží se všude kolem a zjišťují, že je tu docela krásně.

,,Promiň." znova se omlouvá.

,,V pořádku, stane se." ujistím ho. Nechci o tom znovu mluvit. Pokládá si ruku na mojí nohu. Zahledím se na místo, kde se jeho kůže dotkne mojí. Než se vzpamatuju je pryč. Pokládám si hlavu na jeho rameno a přitahuju si svetr víc k tělu. 

Když otevřu oči, ocitám se ve svém pokoji, v posteli a vedle sebe Vadima. Jsem převlečená do pyžama.

On tě převlékl zašeptá nevěřícně mé podvědomí.

,,Nekoukal jsem se." promluví někdo vedle mě. Rychle se otočím za hlasem. Otevřu pusu, abych promluvila, ale zase ji zavírám. Plesknu sebou o postel a koukám do stropu. Když v tom mě napdane jedna otázka.

,,Proč?"

,,Co, proč?"

,,Proč to všechno? Proč si mě políbil, proč se o mě tak staráš? Měla bych ti být ukradená."

Na chvíli se zamyslí, ale nakonec řekne: ,,Asi si mi přirostla k srdci."

Ironicky se zasměju. ,,A pak se z toho vyklube, že mě miluješ. Ha ha, to už tady bylo."

Už nejsem ta naivní holka.

Otáčím se na bok - zády k němu - a pokouším se znovu usnout. Cítím jeho ruku, jak se lenivě sune přes můj bok. Najednou se pociťuju bezpečí, že se mi nic nemůže stát. Ale opak je pravdou, Vito nás určitě hledá. Nebezpečí je všude kolem nás. Počkat?! Kde to vlastně jsme? S touto otázkou usínám, s pocitem bezpečí a s ním v posteli.

Něčí naléhavé slova mě probouzí. Neochotně otevírám oči. Temné světlo se dere dovnitř skrz závěsy. Otáčím hlavu na budík, abych zjistila, že je kolem půl druhý ráno.

,,Calwen, prosím odpusť mi." volá dotyčný vedle mě. Zdá se mu o mě.

,,Ne, neodcházej," na chvíli jeho hlas utichá. Myslím si, že už bude jeho zoufalého volání konec, ale mýlím se. Vysloví větu, která mi vyrazí dech.

,,Calwen, miluju tě." 

Ty dvě slůvka ve mě udělají svý. Převalí se na záda. Chvíli na něj koukám a když rychle otevře oči, nadskočím leknutím. Jeho pohled směřuje vedle sebe, kde sedím já. Taky si sedá a než se naděju, už si mě balí do náruče.

Kapitola je tu!!!

Já vím, měla vyjít už včera, ale neměla jsem čas... :/

Takže si kapitolku užijte a já jdu psát další :D

Ještě jedna věc, než se s vámi rozloučím: Pro ty co čekají celou dobu na Charakter Ask, tak ho asi psát ani nebudu... :( Je málo otázek....! Takže pokud ho opravdu chcete, musíte ty otázky taky napsat... :) Já vím je to těžký, napsat komentář.... :DD

Vaše Berry ♥