Dcera Mafiánů ✔

21.Kapitola

,,Kde si vzal to oblečení?" ptám se Vadima a prohlížím si věci, které před chvílí přišli.

,,Objednal."

,,Aha." tím naše konverzace končí. Za celý den jsme mezi sebou prohodili asi 25 slov. Nehodlám se s ním jakkoliv dlouze vybavovat. Ne, po tom, co mi udělal.

Ale teď na to nechci myslet. Nechci znovu brečet.

,,Tak si to zatím vyzkoušej, jestli ti to všechno sedí. Já budu dole." přerušuje hrobový ticho mezi námi. Jenom přikývnu, on se zvedá a odchází. Koukám na budík a zjišťuju, že je čtvrt na devět. Všechny věci si skládám a uklízím do skříně. Klidím se do koupelny a čistím si zuby.

Když scházím po schodech dolů, abych mu řekla, že už jdu spát, uslyším dívčí smích. Moje zvědavost mi nedá a opatrně nakukuju do obýváku.

Vidím ho.

Vidím ji.

Vidím, jak mu sedí na klíně, jenom v sukni a podprsence a hlasitě se směje. On ji líbá na krku a s rukama na jejích bocích, si ji přidržuje. Ruka mi vystřelí k pootevřené puse. Stojím tam a koukám se na ně. Rychle vybíhám schody nahoru a slzám nechávám volný průchod. Bouchnu za sebou dveřmi a zalízám si do postele. Beru si k sobě jeden z menších polštářků. Slyším, jak smích tý děvky utichá. Potom tlumené prásknutí dveří a pak... Klepání. Klepání na dveře.

Proč sem leze?

Co chce?

Otáčím se na druhý bok - zády ke dveřím. Dveře se otevírají a do pokoje proniká tlumené světlo z chodby.

,,Calwen?" zašeptá.

,,Prosím nech mě být."

,,Calwen, tys nás... viděla?"

Neodpovídám.

,,Calwen."

Počkat! Vždyť mi může být u prdele, co s kým dělá. Nepatřím mu. Nemáme žádný vztah.

,,Calwen, mluv se mnou."

,,Chápeš, že tě pořád miluju? Není to zrovna lehký jen tak zapomenout." zašeptám.

Pohled Vadima

Cože? Ne. Ne. Ne.

Odcházím a nezapomínám za sebou třísknout dveřma.

,,Do prdele!" zakleju.

Jak jsem to mohl dopustit? Kdo s ní tu má vydržet?

Zalízám si do koupelny. Lezu do sprchy a nechávám kapky teplý vody stékat po mým těle.

Po sprše se vracím do pokoje a lehám si do postele. Snažím se usnout, ale nemůžu zabrat. Převaluju se v posteli, z jednoho boku na druhý a pořád nic. Vstávám z postele a líně a tiše se loudám ke Calwen do pokoje. Potichu otevírám dveře a pozoruju, jestli spí. Když jsem si jistý, že opravdu spí, dojdu k židli, která je u psacího stolu a sedám si na ní. Sleduju ji, jak tiše oddychuje, jak se jí zvedá hrudník, když se nadechne. Její krásný hnědý vlasy jsou rozhozeny na polštáři. Deka, kterou je přikrytá jí dokonale opisuje křivky jejího těla. Trochu se zavrtí a převaluje se na druhý bok.

Jakoby věděla, že tu jsem.

Tu myšlenku hned vypouštím z hlavy a dál ji sleduju. Připadám si, jako nějaký úchyl, který sleduje svého otroka, jak spí

Božeee, na co to myslíš? Proč otrok?

Asi si k ní lehnu.

Ne, to teda nelehneš!

Pravda. Nechci ji znovu dávat planou naději. Nechci jí znovu ublížit.

Možná, že ji miluješ.

Jojo, to už tady bylo.

Nedělám si srandu, možná, že ji opravdu miluješ.

Haha.

Zvedám se ze židle a lehám si k ní. Ta židle opravdu pohodlná není.

Děláš chybu.

Ticho buď.

Na paměť mi vyleze jedna otázka.

Miluju ji?

Já nevím.

S touto odpovědí usínám. Vedle ní usnu skoro hned. Jakoby v sobě měla nějaký kouzlo.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

- Konečně tu je po sto padesáti pěti letech Vadimův pohled.

- Komentujte, hvězdičkujte, sdílejte, atd. :D

- Miluju vás, rodinko moje
( ano jste moje rodinka :3 )

Vaše Berry ♥