Eruwen (Část první)

Ve městě lidí v lidštější podobě

O mnoho let později...

Feon měl opotřebované okovy, kvůli čemuž jsem musela zavítat do města lidí. Měl péči a pozornost během celé procedury v oblibě, z toho důvodu jsem nepoužívala kouzla. Abychom nepoutali pozornost, nechala jsem mu zmizet křídla.

Ve městě jsme našli kováře, kde se nám hned začali věnovat.

"Bohužel si, mladá slečno, nějaký ten čas počkáte, až bude váš kůň hotov," odpověděl muž, "máme dnes vysoký počet zájemců o stejné služby."

"Kdy mám tedy očekávat splnění?"

"Nevadil by vám až následující den?"

"Nikoliv," promluvila jsem a předala mu koně do péče.

"Zajděte k nám do hostince a objednejte si pokoj," dodal muž, "provozuje ho má žena."

Poslechla jsem instrukce a vyrazila do hostince, kde jsem si zaplatila jeden z lepších pokojů. Naučila jsem se ovládat kouzla, která mi dovolovala měnit vzhled. Mezi lidmi jsem volila méně nápadnou hnědou barvu vlasů a lidštější podobu uší.

Den jsem strávila venku v okolí a vrátila jsem se zpět do hostince až ve večerních hodinách. Objednala jsem si večeři, než jsem spatřila známou tvář - byl to trpaslík z Ereborského království. Seděl u stolu, pojídal večeři a upíjel z dřevěného půllitru piva. Prsty na rukách zdobily různé prsteny, všechny vyrobené trpaslíky, tedy až na jeden, jehož pravým majitelem byl někdo jiný. Prsten z bílého zlata, sázený drobnými diamanty a pečlivě zpracován do motivu hvězdy.

"Smím si přisednout?" zeptala jsem se a sedla si naproti němu.

"Kdybych vám řekl, ne, odešla byste?" odpověděl otázkou.

"Upřímně ne."

"Tak proč se ptáte? Chcete snad něco?"

"V těchto končinách se trpaslíci moc neobjevují."

"Máte snad se mnou problém?"

"Nikoliv," promluvila jsem a má večeře mi byla donesena, "zaujaly mě vaše šperky, především ony prsteny na vašich rukách."

"Nejsou na prodej!" odsekl.

"Nemluvila jsem o koupi. Ten na vašem levém prsteníčku nevypadá jako práce trpaslíků."

"Vyznáte se snad ve špercích?"

"To bych o sobě netvrdila," přiznala jsem, "nosíte ho na místě, který je určen osobě blízké vašemu srdci."

"Jste vlezlá, víte to?"

"Spíš zvědavá," opravila jsem ho, "ten prsten mi přijde, že byl určen pro ženu."

"Pokud si neodsednete vy, udělám to já."

V hostinci bylo rušno, takže si jen tak odsednout nemohl.

"Opravdu?" ujišťovala jsem se, "pokud chcete, mám tu pokoj, kde je prostoru dostatek."

"Proč bych s vámi někam šel?"

"Ano, chápu, že to může působit jako léčka, za to se omlouvám. Mám ten největší, co tu jde, kdybyste mě zájem. Pokoj číslo 4."

Dojedli jsme a naše cesty se znovu rozdělily, tedy ne na zas tak dlouho. Asi tak za dvě hodiny na dveře mého pokoje někdo zaklepal, byl to on.

"Změnil jste snad názor?" zajímala jsem se.

"Jiné pokoje jsou plné."

"Jen račte dál," pozvala jsem ho dovnitř, "Jaké je vůbec vaše jméno?"

Ve skutečnosti jsem věděla jeho jméno, byla jsem zvědavá, zda měl v plánu lhát nebo ne.

"Thorin Pavéza."

Nelhal, to mě překvapilo.

"Jaké je to vaše?" zajímal se.

Čekala jsem na vhodnou chvíli mu, kdy mu prozradit můj původ a právě tato otázka k tomu byla nádherně určená.

"Myslím, že mé jméno znáte, Thorine Pavézo."

"Nejste mi povědomá."

"Přiznávám, že v této podobě ne, ale mé jméno nosíte s sebou téměř šedesát let."

Na spodní části toho prstenu bylo vyryto mé jméno.

Zrušila jsem před ním svá kouzla, než jsem se zahalila do pláště tak, jak mě tehdy viděl poprvé.

"Eruwen," vyslovil mé jméno.