Pure light

12.

Zbudí mě otravný hlas Jarvise. V tu chvíli lituji, že Jarvis není člověk, protože ho nemůžu nakopnout. Vyhrabu se z postele. Jako vždy se jdu si udělat ranní rutinu. Poté již upravená přejdu do kuchyně. Všichni vypadají jak leklé ryby. Drží se za hlavu a koukají do blba. 

„Dobré ráno." pozdravím je a jdu si pro něco k snědku. Se svou snídaní si sednu ke stolu a pozoruju je. 

„Jak jste se vyspali?" otážu se s úšklebkem.

„Jak si myslíš, že jsme se vyspali?" zeptá se nevrle Tony.

„Jak vidím, tak nic moc." pokrčím rameny.

„Jak jsme se vůbec dostali domů?" ozve se Pietro, který se teď zřejmě probral.

„Já jsem řídila první auto a Steve druhé." vysvětlím mu a usměju se.

„Kolik jste toho sakra vypili?" přidá se do toho Steve. To by mě taky zajímalo. Takhle se střískat, to vyžaduje hodně alkoholu.

„To kdybychom si pamatovali." promne si obličej Tony. Fajn. Takže mají všichni okno.

„Co plánujete dneska dělat?" pozvednu obočí.

„Nevím, jak ostatní, ale já nebudu dělat nic." uslyším hlas Clinta, který působí odrovnaně. Přikývnu.

„Já asi půjdu běhat." oznámím a jdu si pro boty na běhání. Steve se na mě usměje a řekne jim, že půjde se mnou. Vysloužíme si zkoumavé pohledy, ale já je nevnímám. Společně se přemístíme před Stark Tower a tam se protáhneme.

„Schválně, kdo bude poslední v Central Parku, platí tomu druhému kafe." vykřiknu a rozběhnu se. Běžím, jak nejrychleji dovedu. Soustředím se jenom na běh na nic jiného. Je to osvěžující. V dálce uvidím Central Park, za to Steva někde nevidím. To je dobře. Už se těším na svoje latte. Doběhnu na začátek parku a čekám na Steva, který doběhne tak po dvou minutách, co já. Vydýchává se a já se usměju.

„Prohrál jsi." prohlásím s radostí.

„Počkej chvíli. Nech starého pána vydechnout." požádá o chvíli času na víc Steve. Když si konečně Steve vydechne, začne mluvit.

„To není možný. Málokdo mi stačí, na tož aby nade mnou vyhrál." zavrtí hlavou Steve. 

„Zase se nepřechval." poplácám ho po rameni.

„Já se nepřechvaluju, ale mluvím pravdu."odporuje mi Steve.

„Víš, co dneska nechci řešit, jak moc se liším od ostatních lidí. Dneska si chci užít normální den obyčejného člověka."požádám ho.

„Dobře. Co kdybychom si šli koupit to kafé a potom si sedli pod ten strom?"navrhne s úsměvem Steve. Přikývnu a jdeme vykonat náš plán. Sedíme a upíjíme kafe a pozorujeme okolí.

„Je to tady krásné." promluvím do ticha, které mezi námi panuje.

„Jo, to je. Je to jediné místo, co se za ty roky nezměnilo." povzdechne si Steve.

„Jaké to bylo, když ses jednoho dne probudil a zjistil si, že je úplně jiná doba?"zeptám se zaujatě. Steve jen pokrčí rameny.

„Nejdříve jsem byl vystrašený, jelikož jsem vůbec nevěděl, co se stalo. Když jsem se dozvěděl pravdu, nevěřil jsem tomu. Pak přišlo litování. Sama sebe, věcí, co jsem neudělal, věcí, co jsem udělal. Nakonec jsem se s tím smířil." řekne a podívá se zamyšleně do dálky.

„Promiň, já-" snažím se omluvit.

„Ne, to je v pořádku. Nemůžeš za to, co se stalo." mávne nad tím rukou.

„A co ty? Neustále mluvím o své minulosti a o tobě nevím vůbec nic." usměje se na mě a očima mě vyzve, abych vyprávěla.

„Moje minulost není zdaleka tak zajímavá jako ta tvoje. Narodila jsem se do šťastné rodiny. Bohužel po roce mého života jsem přišla o otce. Měl těžkou schizofrenii. Jednoho dne prostě naboural do stromu. Máma se o něm nikdy nechtěla bavit. Nedokázala se přes to přenést. Moc ho milovala." tiše si povzdechnu. „V mých šesti letech mě mamka přihlásila na lukostřelbu. Tam jsem se poznala s Jeremym." na mých rtech se vykouzlí malý úsměv a cítím, jak mi vlhnou oči.

„Pamatuji si to jako dneska. Stál tam úplně bezradný. Vůbec netušil, co s tím lukem má dělat. Mě se ho zželelo a pomohla jsem mu s tím. Od té doby jsme se začali spolu bavit, a pak i kamarádit. Naneštěstí jsem byla v lukostřelbě až moc dobrá. Když říkám dobrá, tak myslím opravdu výjimečně dobrá." Steve se vedle mě uchechtne.

„Tak mamka rozhodla, že bych s tím měla přestat. Místo toho mě přihlásila na bojové sporty, kde jsem zůstala taky jen chvíli, jelikož jsem se rychle zdokonalovala. Od té doby jsem večer utíkala z domu a s Jeremym, který sehnal brigádu jako instruktor lukostřelby, a tajně jsem chodila střílet. Pak můj život už byl stereotypní. Dokud se nestalo to s mamkou." dovyprávím a zahledím se na zem.

„Můžu se zeptat?" řekneme se Stevem na ráz a pak se oba dva na sebe usmějem.

„Víš, co? Zahrajeme si takovou hru. Jednou se zeptám já a po druhý ty. Dobře?" otážu se s úsměvem. On při kývne. Poté se začneme poznávat pomocí té hry, kterou jsem vymyslela. Normálně bych na spoustu otázek, které mi Steve položil, neodpověděla, ale něco mi říkalo, že mu můžu věřit. Na víc ty šedomodré oči vám proniknou až do duše a nepřipustí, abyste jim lhaly. Na celý den jsem zapomněla úplně na všechny moje starosti. Bylo to hodně příjemné. Uznáme, že bychom měli jít, jakmile se začne stmívat. Cestou zpátky už neběžíme, ale jen tak se procházíme večerním městem. Pomalou chůzí se dostaneme ke Stark Tower. Nastoupíme do výtahu. Jakmile se dveře otevřou, pohlédnou na nás úplně všichni. Jako první promluví Tony.

„Kde jste celý den byli?" zeptá se a přimouhří oči.

„V parku." odpovím mu ledabyle a pokouším se dostat pryč z obývacího pokoje. Bohužel štěstí mi dneska nepřeje a přidá se do toho Natasha.

„Celý den?" ušklíbne se.

„Celý den." přitaká pro změnu Steve.

„Co jste dělali celý den v parku?" nadzvedne své obočí Natasha. Tiše si povzdechnu. Už toho mám dost.

„To je nějaký výslech nebo co?" optám se nevrle, protože mi začnou lézt na nervy. Tímto definitivně zakončím diskusi o tom, co jsme dělali celý den v parku.

„Už je docela pozdě. Asi půjdu spát. Dobrou." zvolám a odejdu do svého pokoje.

Udělám si večerní hygienu a zalehnu do postele. Zavřu oči za účelem oddat se bezesnému spánku, ale ucítím tlak na lopatkách. Nevšímám se toho a pokouším se usnout dál. Tlak se zvětšuje a přeměňuje na bolest. Je to nejhorší bolest, kterou jsem v životě zažila. Bolí to, jako by se někdo snažil mi ty lopatky vytrhnout z těla. Když si myslím, že to horší být už nemůže, začne mi celé tělo hořet. Každičký milimetr mého těla mi pohltí plamen. Odněkud se vezme bílé světlo, které postupně zaplňuje celou místnost a nutí mě zavřít oči. Hlava mně bolí, jako když se chce do ní dostat Vision nebo Wanda. Ta bolest se neustále zvětšuje a já už to nevydržím a z plných plic zařvu v domnění, že mi to trochu pomůže od té bolesti, ale to jsem se spletla, vůbec mi to nepomohlo. Slzy mi tečou proudem a já vím, že to dlouho nevydržím. Poslední, co slyším, je zvolání mého jména, a pak upadnu do bezvědomí.

Konečně už to se to začíná rozjíždět. Doufám, že se vám kapitolka líbila a budu moc ráda za vaše komentáře a votes.