Pure light

11.

Jakmile se z toho zážitku vzpamatuji, v hlavě mi padne myšlenka, že budu potřebovat něco ostřejšího než je džus. S tímto nápadem zamířím k baru. Moc dobře vím, že mi ještě není jednadvacet, tudíž nemůžu pít alkohol, ale to se nějak vymyslí. Dojdu k baru a ledabyle se o něj opřu. Barman je mladší kluk. To mi hraje do karet, pomyslím si. Svůdně se na něho usměju.

„Copak si dáte, slečno?" začne moje nebohá oběť.

„Flašku Jacka Danielse." mrknu na něj.

„A jednadvacet vám už bylo?" podívá se na mě skeptickým pohledem. Zakroutím nesouhlasně hlavou. Dobře vím, že kdybych lhala, chtěl by po mě občanku a stejně by se dozvěděl pravdu.

„Tak to je mi líto." vzdychne barman a chce odejít, ale já mu to nedovolím. Nakloním se přes bar a těsně u jeho hlavy se zastavím.

„Nemohl byste udělat menší výjimku?" zašeptám mu do ucha a z kabelky vytáhnu úplatek a strčím mu ho do prsní kapsy. Usměju se, když kývne a odejde mi pro láhev rumu. Vrátí se i s láhví a já si jí s poděkováním převezmu. Zašklebím se nad chlapcovou naivitou, když na láhvi najdu napsané jeho telefonní číslo. Nesuďte mě. Byl jen prostředek k získání alkoholu. Nic víc, nic míň.

Rychlými kroky se přemístím na prázdný balkon. Sundám si boty, jelikož mě tlačí a sednu si na lehátko. Otevřu láhev a pořádně si loknu. Tekutina mě zapálí v krku, ale mě je to momentálně jedno. Přeju si jen se opít a nevědět o sobě a o žádných mých problémech. Dívám se na hvězdy a upíjím z láhve a pokouším se na nic nemyslet. Neustále čekám, kdy začne alkohol působit, ale ono pořád nic. Opravdu netuším, jak dlouho tam sedím. Jediný co stoprocentně vím je, že jsem neustále střízlivá. Celá láhev je pryč a já jsem pořád střízlivá. Už ani opít se neumím. Vzdychnu. Co to mám za život, když na mě ani tvrdý alkohol nepůsobí? Ještě bych nadávala na svou dosavadní situaci, ale uslyším kroky, tak se za nimi otočím. Uvidím Steva, který mě zkoumá pohledem. Oči se mu zastaví na prázdné láhvi. Nadzvedne tázavě obočí.

„Hledal jsem tě snad všude. Kde jsi byla?" zeptá se starostlivě.

„Byla jsem tady. Dívala jsem se na hvězdy a pokoušela se opít." pokrčím rameny.

„Děláš si srandu? Ty si to vypila sama?" začne hysterčit Steve.

„Jo a jsem dokonale střízlivá. Bohužel."přikývnu a vezmu do ruky láhev a zkoumám její etiketu. Je to lepší než se dívat do těch modrošedých očích, které jsou plné starosti.

„To není možný. Vždyť tohle by opilo i Tonyho." zakroutí nechápavě Steve.

„Já to taky nechápu, ale je to tak." usměju se na něj.

„Jak ses k ní vlastně dostala? Pokud vím, můžeš pít až od jednadvaceti." hodí po mně zkoumavý pohled.

„No, řekněme, že barman má slabost pro blondýnky v útlých černých šatech." moje rty se zavlní do mírného úšklebku.

„To asi každý chlap." mykne rameny Steve a já při této větě mírně zaseknu.

„Takže i ty?" hodím po něm pohled alá z toho už se nevyvlečeš.

„No – já – hm." začne koktat a rudnout.

„Beru to jako ano." zasměju se a tím ukončím jeho trápení.

„A co ty máš slabost pro blonďáky ve smokingu?" vrátí mi to Steve. Naše role se obrátí. Teď jsem to já, kdo se červená a uhýbá pohledem.

„Beru to jako ano." zopakuje mojí již vyřčenou větu.

„Proč ses vůbec chtěla opít?" změní téma.

„Potkala jsem někoho, koho jsem neměla." odpovím mu vyhýbavě. 

„Koho?" otáže se Steve.

„Samuela." řeknu a přivřu oči, jako bych se bála, že se tu rázem zjeví. 

„Kdy?" Stevův hlas zní ostražitě.

„Víš, jak se tě někdo ptal, jestli si mě na chvíli může půjčit?" přiblížím mu situaci.

„Ten šmejd." vyjde z jeho úst. 

„Vyhrožoval mi matčinou smrtí a smrtí všech blízkých a pak odešel neznámo kam." trochu si upravím celou tu situaci. Zahlédnu, jak Steve dá v ruce v pěst. Zřejmě jsem ho tím naštvala. Zvednu se z lehátka a přejdu k němu. Vezmu jeho pěst do rukou a uvolním jí.

„Uklidni se. Jsem v pořádku. Nic se mi nestalo." řeknu uklidňujícím hlasem.

„Uvědomuješ si, že ti mohl něco udělat?" oboří se na mě Steve.

„Ale neudělal." řeknu klidně a podívám se do jeho modrošedých očí. Jsou stejně fascinující jako bouřka. Objevuje se v nich několik emocí, které jdou rozluštit a pak je tam jedna, jenž mi je úplně neznámá. Dokonale mě zhypnotizovali. Jsem jimi lapená a nemůžu utéct. Steve se ke mně začne naklánět a moje srdce buší jak o závod. V tu chvíli se nepřeju nic jiného, než aby mě políbil. Ale osud je svině a někdo nás vyruší. V hlavě mně proudí několik nadávek na nezvaného hosta.

„Asi jsem něco překazil." oznámí nám.

„Ne, vůbec. Co chceš Tony?" povím se sarkasmem v hlase. Naštěstí je tak opilý, že to ani nepozná.

„Jen jsem vám šel oznámit, že odjíždíme."řekne Tony a loudavým krokem jde směrem ven z budovy.

Já si jdu pro boty a obuji se a vyrazím za ním. To samé udělá Steve. Když dorazíme před auta, zjistíme, že jediní střízliví jsem já, Steve, Thor a Vision. Dohodneme se, že budu řídit já a Steve, jelikož nikdo jiný to neumí. Nasoukáme ostatní do auta a rozjedeme se směrem ke Stark Tower, kde je všechny uložíme a připravíme jim sklenici vody a prášek. Sami potom zalehneme úplně vyčerpaný.

Já tak moc chtěla, aby se políbili, ale bohužel. Mají času dost. Doufám, že se kapitolka líbila a budu moc ráda za vaše votes a komentáře.