Pure light

2.

Sedím opřená o čelo postele a pokouším se zklidnit svůj tep. Vlasy mám slepené potem a tričko taktéž, ale teď je mi to úplně jedno. Znovu si v hlavě přehrávám svoji noční můru. Tu samou noční můru mám už půl roku. Každou noc čelím černokřídlým. Každou noc potkávám Samuela. Každou noc vidím umírat svoji mamku. Každou noc mě zachrání ON.

Ten blonďák s příliš starostlivým pohledem a modrošedýma očima. Vždy když se chci zeptat na jméno, uslyším křik mamky a pak se za tím křikem vydám. Tak mu prostě říkám ON. Vím, jak originální říkáte si, ale zkuste si vymyslet jméno svého zachránce. Docela mi přijde blbý mu říkat například Pan Úžasňák, Pan Amerika, Zachránce,... Prosté ON mi stačí.

Opět se v myšlenkách vrátím do toho lesa a přemýšlím. Dnes bylo něco jinak, jenže si nemohu vzpomenout co. Pak se mi jako blesk v hlavě objeví ta poslední věta, kterou mi řekl Samuel. Dala bych ruku do ohně, že jindy jsem se probudila u zavraždění mé matky a tu poslední větu nikdy předtím neřekl. Mělo to být snad varování? Co když přijde? Nebuď paranoidní, Annabeth, napomenu se v duchu. Žádný chlap z tvých nočních můr si pro tebe nepřijde.

Když se konečně dostanu z toku mých myšlenek, ukazuje můj budík sedm hodin. Je zbytečné jít spát, takže jdu ze sebe udělat člověka a potom se jde běhat. Běhání mi vždy pomůže přemýšlet. Jakmile se umyji a převleču do sportovního oblečení a zavede mě můj neustále hladový žaludek do kuchyně.

V kuchyni už sedí mamka s telefonem v ruce, které se jí malinko nervózně třesou. Normální člověk by to nepoznal, ale já mamku znám moc dobře. Mamka je jediná moje rodina. Táta se zbláznil. Měl těžkou schizofrenii. Svůj život ukončil nárazem auta do stromu. Důvod, proč mamce neříkat o mých snech. Prošla jsem několika testy, když jsem byla hodně malá, aby mamka měla jistotu, že jsem ji nezdědila. A teď kdybych přišla se svými prapodivnými sny, by se mamka nejspíše nervově zhroutila. Z mého dumání mě přeruší maminčin hlas

„Dobré ráno." pozdraví mě až přehnaně šťastně.

„Dobré ráno." snažím se její nadšení do nového dne napodobit, ale moc mi to nejde.

Dojdu k ledničce, ze které vytáhnu jogurt. Spořádaně jím, když si všimnu titulku v novinách. Tony Stark znovu načapán s další dívkou. Kdo pak je asi paní tajemná? Hlasitě si odfrknu.

„To nemají nic lepšího na práci než sledovat život egoistického bilionáře?" zeptám se mamky.

„Ne. Asi je přestalo bavit psát o každodenních vraždách a přepadáváních, a tak se soustřeďují na slavné lidi." pokrčí rameny mamka.

„Chápu, že chtějí upozornit na něco jiného než na stoupající kriminalitu, ale kdo tohle má číst, vždyť je Stark všude." odfrknu si naštvaně.

Když dojím a vyhodím kelímek, vyrazím ze dveří.

„Mami, já teď půjdu běhat. Za chvíli se vrátím." houknu na ni.

Ještě slyším, jak na mě něco křičí, ale nevěnuji tomu pozornost. Řekne mi to, až se vrátím. Běžím, jak o život.

Miluji ten pocit absolutní volnosti. S každým krokem jsem rychlejší a rychlejší. Zdá se mi, že skoro letím. Soustředím se jen na běhání na nic jiného. Úplně ignoruji okolní svět, to se mi ale vymstí.

Někdo do mě vší rychlostí narazí a já spadnu na zem a on na mě. Už chci dotyčnému nadávat, že mě porazil, když v tom uvidím jeho modrošedé oči.

Zatají se mi dech.

Je to on.

Ten z mého snu.

Tak dlouho jsem o něm přemýšlela a snila a on je teď na mně. Z transu mě probere až jeho hlas.

„Jste v pořádku?" zeptá se starostlivě.

Přikývnu. Na nic jiného se nezmůžu. Jeho blízká přítomnost mě znervózňuje. No tak už promluv Annabeth, nařizuje mi můj ne moc rychlý mozek.

„Jen byste mohl ze mě slézt." připomenu mu s úšklebkem.

On zrudne a vstane ze mě. Poté mi podá ruku a já ji mileráda přijmu.

„Hrozně moc se omlouvám." řekne omluvně.

„To nevadí. Vidíte, jsem celá. Takže v pořádku." mávnu nad tím rukou.

„Jak se jmenujete?" zeptá se.

„Annabeth Laureen a vy?"Konečně se dozvím jeho jméno. V duchu jásám a skáču až do nebe.

„Já jsem Steve Rogers a prosím tykejte mi, přece nejsem tak starý." zakření se.

„Jedině pod podmínkou, že mi budete tykat taky."řeknu a oslnivě se usměji.

„Dobře, Annabeth." přikývne Steve.

„Nechtěla bys jít jako odčinění za tu srážku-?" začne nervózně, ale už se nedozvím, co bych nechtěla, jelikož se ozve můj mobil.

Ukážu Stevovi, aby počkal. Podívám se na displej mobilu, kdo v tuto úžasnou chvilku otravuje. Mamka. Hovor ji přijmu a čekám. Po chvíli se ozve hlas, který ze srdce nenávidím.

„Ahoj moje malá Annabeth. Bohužel jsme se u tebe doma nezastihli, ale víš, koho jsem tam našel? Tvoji matku. Samozřejmě mi na mé otázky neodpověděla, ale já ji zlomím. Ona bude prosit, abych ji zabil."pronese a zasměje se. Z jeho smíchu mi naskočí husí kůže.

„Nech ji být, Samueli." křičím do telefonu jako smyslu zbavená.

Je to zbytečné, zavěsil. Ne, nemůžu o ni přijít. Ignoruji tázavé pohledy Steva a rozběhnu se směrem k našemu domu. Běžím rychle jako nikdy v životě. Pokud jsem si před tím myslela, že skoro letím, tak teď jsem rychlá jako kulka.

Mé nohy kolabují, ani srdce na tom není nejlépe, ale pohání mě strach a adrenalin, kteří to docela vyrovnávají. Jediná věta mi zní v hlavě.

Nesmí se jí nic stát. Ať si klidně zmrzačí mě nebo ať mě klidně zabije. Je mi to jedno. Hlavně jí se nesmí nic stát. Doběhnu před náš dům. Dveře jsou vylomené, tak se ani nemusím namáhat hledat klíč. V obývacím pokoji jsou vidět známky boje. To samé v kuchyni. Bleskurychle prohledávám celý dům, ale nikdo tady není. To zjištění mě dostane na kolena.

Ne, ne, ne, ne... To se nemělo stát. Měl si vzít mě a ne ji. Samou naštvaností vezmu vázu, která vše přežila, a mrsknu s ní o zeď. Začínám vidět rozmazaně, jelikož už mám na krajíčku. Nesnáším, když brečím. Nesnáším, když projevuji slabost. Než se naději, letí další váza vstříc zdi. Zamotám se do klubíčka a doufám, že je to jen další noční můra.

Tak jsem napsala druhou kapitolu :D Co myslíte vzchopí se Annabeth? A co její mamka, co myslíte, že s ní bude? Budu ráda za vaše komentáře a votes.