Pure light

18.

Každý milimetr mého těla mě bolí. Zaskuhrám. Tohle nebylo moc růžové probuzení. V tom mi to dojde. Všechno, co se včera stalo, přijde jako rána palicí. Už zase mě štípají slzy v očích. Rychle mrkám ve snaze je zahnat.

„To bude dobrý." obejme mě Steve a já mu jen vzdychnu do ramena.

„Jsem v pohodě." řeknu s úsměvem na rtech, který je na sto procent falešný.

„Jo, to vidím." odtuší mi sarkasticky Steve. No, tak dobře nejsem v pořádku.

„Jak je na tom Wanda?" otážu se váhavě.

„Paradoxně lépe než ty." usměje se Steve. To je možná tím, jak jsem ji uzdravila.

„A ostatní?" nakrčí tázavě obočí.

„Dumají nad tím, co se stalo." odpoví mi jednoduše Steve.

Poté ho políbím. Miluju ho. Celým svým srdcem. Klidně bych porazila celou armádu černokřídlých jen pro jeho úsměv. Dala bych mu všechno možné i nemožné jen pro jeho polibek. Dokázala bych si vyrvat srdce a dát mu je před nohy jen pro to, aby řekl ty dvě zamilovaná slova. Dělá se mnou prapodivné věci a ani o tom neví. Vždy jsem byla docela sebevědomá, ale teď? Koktám a červenám se před ním jako největší stydlivka pod sluncem. Když se mi podívá do očí, je to stejné jako by mi někdo sebral mozek a někam ho schoval. Pokračovala bych donekonečna, ale Steve mi oznámí, že musíme k mé velké nelibosti za Avengers. Slabě přikývnu a vyrazím vstříc mému největšímu strachu. Chytnu Steva za ruku a on se na mě povzbudivě usměje. Vejdeme do obývacího pokoje a všechny oči se na nás upřou. Bojím se, hrozně moc se bojím, co udělají. Pohledem najdu Wandu. Rozběhnu se k ní. Silně ji obejmu.

Moc, moc, moc, moc, moc,.... Se omlouvám.

To je dobrý nemusíš mě zase udusit. Wanda se zasměje.

Alespoň jsme si kvit. To je pravda.

Jak ti je?

Už je to v pohodě. Před tím jsem byla docela unavená, ale teď jsem v pohodě. A ty?

Jak jsem tě léčila a pak jsem utekla, tak jsem se moc vyčerpala. Usnula jsem hned potom, co mě našel Steve. Wanda se na mě spiklenecky podívá.

Budu chtít vědět všechny detaily. To je ti snad jasný.

A já pro změnu budu chtít všechny detaily ohledně Visiona. V ten moment obě dvě chytneme záchvat smíchu.

„Víte o tom, že jsou tu i ostatní?" přeruší nás Pietro.

„ Jop." odpoví mu s úšklebkem Wanda.

„Co se tedy stalo?" ozve se Natasha a mě zmrzne úsměv na rtech.

„V ten moment, kdy Wanda zaútočila na Steva, jsem pocítila hrozný vztek. Chtěla jsem, aby trpěla tisíckrát víc než on. Jakmile jsem k ní přišla, cítila jsem, že jsem mocnější než ona, než všichni ostatní. Dokázala bych lusknutím prstů ji zlomit vaz. Jediný, co mě zastavilo, byl strach v jejích očích. To mě donutilo přestat." převyprávím jim se slzami na krajíčku. Nebudeš tu brečet Annabeth. Jasný? Jenže to jde jen velmi těžko. Nechci, aby mě viděli brečet. Nechci, aby mě viděli slabou. Jak to mám zamaskovat?, zeptám se v duchu. Stačí, když jim vsugeruješ svůj smutný obraz, který nebrečí. Objeví se mi v hlavě odpověď. Představím se smutná, ale nebrečící a všem to usadím do hlavy. Po tvářích mi steče několik slz. Nikdo to nekomentuje a vypadá to, že to ani nevidí.