Pure light

21.

Pomalu odlepím svá oční víčka a nehorázně se leknu. Na mé jinak béžové zdi je něco červeného. Sednu si a rozhlédnu se kolem sebe. Vykřiknu. To snad není možné. Všude po zdech je napsáno červenou barvou jediné slovo. Smrt. Co to ksakru je? Poté se otočím. To jsem neměla dělat. Byl to hodně blbý nápad. Na zdi je vyobrazen anděl, který se sklání nad smrtelně zraněným člověkem. Anděl i člověk jsou celí od krve. Anděl má tvář plnou smutku a zahlédnu i pár kapek slz. Dokonce i jeho křídla jsou povislá a špinavá od krve. Můj zrak padne na toho zraněného. Má četná zranění, jež vypadají smrtelně. Jeho tenká uniforma je roztrhaná, ale pořád je vidět na hrudi hvězda. Počkat hvězda. Teď toho zraněného poznávám. Steve. To je Steve. Dám si ruku před pusu a snažím se udržet vzlyky. V tom si všimnu, že mám ruce od barvy, které jsem si nedávno koupila. To jsem nakreslila já. Svůj pohled přesměruji zpátky na ten příšerný výjev. Jeho blonďaté vlasy jsou zbarvené do červena a jeho prázdný pohled mě bude strašit ještě dlouho. Co to je?, zeptám se v duchu snad po miliontý.

To jsou vize. Díky nim máš možnost se podívat do budoucnosti. U každého potomka anděla jsou jiné. Objeví se mi konečně odpověď. V ten moment sjedu na kolena. To nemůže být pravda. Začnou se mi třást ruce a po tvářích mi stékají slzy. On nesmí umřít. To nedovolím. I kdybych měla za to položit život, tak tomu zabráním. Z mého přemýšlení mě dostane zakřičení mého jména.

„Annabeth." zakřičí zřejmě vystrašený Steve. On to nesmí vidět. Prostě nesmí. Natáhnu ruku k zámku a zamknu. Uslyším ránu, jak Steve narazil do dveří.

„Jsi v pořádku? Zaslechl jsem tvůj křik." zeptá se starostlivě.

„Jen jsem zahlédla pavouka." zalžu mu a snažím se znít přesvědčivě, jenže co si budeme povídat, můj hlas se ještě třásl.

„Když to byl jenom pavouk, proč mě teda nechceš pustit dovnitř?" otáže se opatrně.

„Převlékám se. Neboj se. Můžeš jít v pohodě na snídani, já za chvíli přijdu." snažím se ho odehnat. Ku podivu mi to vyjde. Lehnu si na postel. Co mám teď dělat? Jak ho mám ochránit? Existuje spojení zvané Strážný anděl. Ozve se mi v hlavě deník.

„Povídej dál." pobídnu ho. Jakmile se staneš jeho strážným andělem, přebereš jeho zranění na sebe a oni se vyléčí stejně rychle jako, když si je způsobíš sama. Pokud ani ty nedokážeš jeho zranění vyléčit, pak na chvíli zemřete oba a tvůj život se přelije do něho.

„Dobře, chápu. Neucítí i mou bolest?" optám se starostlivě. Ne, neboj se. Nic neucítím a ani nezemře.

„Jak se můžu stát jeho strážným andělem?" otážu se netrpělivě. Musíš být v jeho těsné blízkosti a odříkat ty slova, které se ti objeví v hlavě.

„Děkuji." slušně poděkuji a jdu ze sebe udělat člověka. Než vyjdu ze dveří, nařídím Jarvisovi, aby nikoho kromě mě nepouštěl do mého pokoje. Konečně dorazím do kuchyně. Všechny přítomné pozdravím a přejdu k jídlu.

Jsi v pořádku?

Proč bych neměla být?

Vypadáš jako bys celou noc nespala.

Nemohla jsem spát. Pokrčím ledabyle rameny. Dál už se Wanda neozve a já jí taky ne. Teď musím vykonat můj plán. Musím to zvládnout, co nejdřív. Uklidím si po snídani a přejdu do tělocvičny. Než stačím cokoliv udělat, uslyším za sebou kroky. Steve ke mně přijde a starostlivě si mě přeměří. „Opravdu si v pořádku?" zeptá se opatrně. Jen přikývnu a zmenším vzdálenost mezi námi a políbím ho. „Teď." šeptnu neslyšně. Deník mi začne diktovat slova a já je šeptem přeříkávám, zatímco Steva objímám. Každé slovo přesně zopakuji. Kolem nás se rozprostře záře a já v rychlosti Steva políbím, aby o ničem nevěděl. Líbám ho, jako by to bylo naposled. Každičký sebemenší dotek si vychutnávám. Přestanu až tehdy, když nám dojde dech. Pak ho jen silně obejmu.

„Miluju tě." zašeptá mi do vlasů.

„Miluju tě, až to bolí." řeknu mu do hrudě. Poslední větu spíše zamumlám.

„No tak, nechte si to na večer." uslyším Buckyho hlas a my se pustíme. Já se na něj ušklíbnu.

„Taky tě zdravím." ušklíbne se Steve.

„Co kdybychom si zatrénovali?" navrhne Bucky Stevovi, který přikývne. Já se odeberu ke zbraním. Vezmu si do rukou mojí lásku a začnu střílet. Jakmile vystřelím druhý šíp, ucítím, jak mi bolestí pulzuje ruka. Ono to opravdu funguje. Bolestně syknu a pokouším se toho nevšímat. Bolest se rozlije i do zad. Podívám se na kluky. Bucky zrovna přehodil Steva přes záda a praštil s ním o zem. Proto ta bolest zad. Usoudím, že bych měla zmizet dřív, než to bude bolet ještě víc. Zrovna jdu přes kuchyň, když mě zachytí Wanda.

„Annabeth jsi opravdu v pořádku?" koukne se na mě zkoumavě.

„Jo. Jsem v pohodě." přikývnu se zaťatými zuby. Bucky Steva nešetří, to se musí nechat. Každou jeho ránu cítím stejně intenzivně, jako by mě praštil sám. Snažím se z kuchyně dostat, co nejdřív, ale Wanda to nenechá jen tak.

„Co je ti?" vykřikne a vrhne se ke mně.

„To je momentální slabost." mávnu nad tím rukou. Soustředím se, abych tu bolest dala do pozadí, ale nejde mi to.

„Počkej, pomůžu ti." vezme moji ruku a přehodí si ji přes rameno. Já se snažím od ní dostat, ale je mi to k ničemu. Vede mě chodbou k mému pokoji a já se zastavím, jakmile mi to dojde. Ona tam přece nemůže. Vždyť je tam ten obraz.

„Děkuji, Wando, že si mi pomohla. Teď už to dojdu sama." řeknu a konečně se moje ruka dostane z jejích ramen.

„Těch pár kroků mě nezabije." řekne Wanda rozhodně.

„Ne, vážně. Já to vážně už zvládnu sama." povím a snažím se jí odehnat. Bohužel, moje pokusy jsou marné.

„Proč nechceš, abych vešla do tvého pokoje?" nadzvedne tázavě obočí. Nevyjde ze mě ani hláska, nemám žádný dobrý důvod, proč by tam neměla chodit, krom jednoho a ten jí nechci říct. Než ji stačím zastavit, rozejde se ke mně do pokoje a šáhne po klice. Naštěstí je zamčeno, ale ona se jen tak nevzdá. V momentně díky své moci zámek odemkne a já za ní vykřiknu.

Ona se zastaví uprostřed mého pokoje a jen šeptne: „Bože můj." Já mezitím dojdu k ní a ona se na mě tázavě podívá.

„Strašný pohled, viď? Do tohohle jsem se dneska vzbudila. Podle všeho jsem to namalovala já. Je to nějaký druh vize, nebo co ten deník v mé hlavě říkal. Steve je v nebezpečí a jsem připravená ho chránit, i kdybych sama měla umřít. Proto jsem se stala jeho strážným andělem. Cítím všechnu bolest, co si způsobí, proto mi bylo špatně, když trénoval s Buckym. Nejsem na to moc zvyklá, ale to je jen otázka času. To je pro teď jedno. Důležité je, když on umře, můj život se přelije do něho."začnu jí to příšerně rychle vysvětlovat. Dívá se na mě s otevřenou pusou a snaží se to nějak zpracovat.

„Počkat. Ví to vůbec Steve?" zeptá se na docela důležitou otázku.

„Ne, neví a já chci, aby se to tak zůstalo." zakroutím hlavou a Wanda se na mě nevraživě podívá.

„Nemůžeš mu to tajit." potřese Wanda hlavou.

„Můžu a budu." rozhodně se na ní podívám.

„Dobře. Koncem konců je to tvoje rozhodnutí." přikývne Wanda.

„Děkuji." poděkuji a obejmu jí. Ona mě objetí opětuje.

„Asi bychom měli koupit nějakou barvu na přebarvení tohohle." zasměje se Wanda a já se na ni jen vděčně usměju.

Už jsem tady zas s novou kapitolou :D Doufám, že se vám líbila a jako vždy budu moc ráda za vaši odezvu.