Pure light

17.

Vzbudím se s úsměvem na tváři. Jsem totiž ve Stevovy náruči. Pomalu se z jeho objetí vyprostím a dojdu si do koupelny, kde ze sebe udělám člověka. Po osprchování si uvědomím, že jsem si zapomněla oblečení. Jen v ručníku s vědomím, že Steve bude ještě spát, vykročím z koupelny. Jenže Steve vůbec nespí, ba naopak je úplně vzhůru. Když ho zahlédnu, úplně strnu. Jeho oči skenují každičký milimetr mé odhalené kůže. Cítím, jak mi začnou červenat tváře. Přitisknu si ručník k tělu a urychleně se dostanu do mé šatny, kde se konečně převléknu. Přemístím se zpět do svého pokoje, ve kterém už Steve není. Zřejmě se šel taky převléct. Skočím si do kuchyně, kde si vezmu snídani. Potom odejdu do tělocvičny, ve které na mě už čeká Wanda s Pietrem.

„Dneska začínáš se mnou." řekne rozjařeně Wanda.

„Teď si zkusíme někomu vsugerovat bolest." řekne Wanda a ušklíbne se na Pietra. Chudák, bude nebohá oběť. Soucitně se na něj usměju a on mi úsměv oplatí.

„Je to jednoduché. Prostě mu pošleš bolest. Takhle." podívá se na něj a Pietro se celý napne. Pokračuje, dokud se Pietro nesesune na kolena a pak ho ze své moci propustí. Ten se to snaží rozdýchat.

„Teď ty." pokyne mi.

„V žádném případě mu neublížím." zakroutím nesouhlasně hlavou. Chvíli se s Wandou dohadujeme, až ztratí trpělivost.

„Tak plán B. Steve?" zavolá na Steva. Tím zvedne zvědavost všech ostatních. Ne, to neudělá.

Naštvaně se na ní podívám. Steve přijde přede mě a věnuje mi malý úsměv. Wandě se červeně zableskne v očích a začne. Steve se napne jako před tím Pietro a bolestně sykne. V ten moment se dostanu do nějakého transu. Nemá právo mu ubližovat. Postavím se před něj a napřáhnu k ní ruku. Ona se napne jako luk a bolestně zakňučí, ale já ještě nemíním přestat. Pomalými kroky se k ní blížím a její bolest se zvětšuje. Už křičí, ale já se na ní jen ušklíbnu. V tu chvíli si plně uvědomuju, že bych jí mohla lusknutím prstu zlomit vaz. Jsem silnější než ona. Jsem silnější než všichni tady dohromady. Cuknu zápěstím a ona se jako moucha přimáčkne na zeď. V tom to uvidím. Ten strach v jejích očích, který mě přinutí přestat. Sjedu na kolena. Co se to se mnou stalo? Chci, co nejdříve utéct pryč z téhle místnosti, ale musím ještě uzdravit Wandu. Rychle se zvednu a přejdu k ní. Ztratila vědomí. Dám ji ruku na hlavu a začnu léčit úplně celé tělo.

Když ucítím, že nemá žádnou újmu po mém počínání, rozběhnu se pryč. Vyběhnu na střechu, kde se zhroutím. Musím zmizet. Ta myšlenka mě zvedne na nohy. Dolem to nejde, tam bych mohla někoho potkat. Jediná možná cesta je vzduchem. Sundám si triko a přivolám křídla. Na moment si rozmýšlím svůj zbabělý útěk, ale nakonec vyhraje nesnesitelný pocit vinny. Naposledy se ohlédnu a v dálce uvidím moc známou osobu. Steve.

„Promiň." šeptnu k němu a odrazím se.

Zavřu oči a padám volným pádem dolů. Jakmile už padám dlouho, přetočím se břichem dolů a vzlétnu. Letím, co mi síly stačí. Nehledím vůbec na nic. Jediné, co mi zní v hlavě, je, že musím utéct. Ze vzduchu hledám vhodný úkryt, jenže dlouho nic nenacházím. Jenže pak to zahlédnu. Central Park. No jasně. Opatrně se snesu mezi stromy. Lehké přistání to nebylo, ale co. Jakmile dopadnu na zem, nechám zmizet svá křídla a obleču si své triko.

Vyjdu z křoví a rozhlédnu se po okolí. Jsem poblíž našeho místa s Jeremym. Tam mě nikdo nenajde. Když tam dorazím, sednu si na fialovou lavičku a přitisknu nohy k hrudi. Co se to se mnou stalo? Proč jsem cítila takovou nenávist k Wandě? Proč jsem toužila po jejím utrpení? Je mi ze sebe špatně. Wanda mi chtěla jenom pomoct a já jí málem zabila. Jo, zaútočila na Steva, ale jenom kvůli tréninku. Steve. Po tváři sjede slza a za ní další. Uprostřed parku se rozbrečím jako malá holka. Slzy mi tečou proudem. Ruce se mi třesou. Kývám sebou ze strany na stranu za účelem uklidnit se, ale moc mi to nejde. Nemám kam jít. Nemám žádné peníze. Nemám nikoho. Zvednu se z lavičky.

„Proč do prdele já?!" zařvu vztekle a je mi úplně jedno, že mě někdo může slyšet.

Cloumá se mnou vztek. Praštím do stromu, který je poblíž, a potom po něm sjedu do sedu. Jen zhluboka dýchám. Opřu si hlavu o kolena. Cítím se prázdně. Už nebrečím, jenom koukám do blba.

„Annabeth?" ozve se něčí hlas.

Cuknu sebou. Pohlédnu na jeho majitele. Těžkopádně se zvednu a chci utéct, jenže se mi podlomí nohy a spadnu na zem. Jsem tak otupělá, že vůbec nic necítím. Jediné, co je pro mě důležité, je zmizet. Je mi jedno, jak ubohé to je, ale plazím se pryč. Steve ke mně přijde a vezme mě do náruče. Chci se od něj odtáhnout, ale on mi to nedovolí.

„Nech mě prosím. Jsem monstrum." ohradím se slabě.

„Řekl jsem ti to tehdy a řeknu ti to teď. Nejsi monstrum." řekne rozhodně.

„Ale jsem. Přála jsem si, aby trpěla, jenom pro to, že ti způsobila bolest." trvám na svém. Po tváři mi zteče slza.

„Nikdy pro mě nebudeš monstrum, jasné? I kdybys ji přede všemi rozcupovala na kousíčky, stejně tě budu milovat."řekne a při tom se mi celou dobu dívá do očí. Počkat, počkat, počkat.

„Možná mám dlouhé vedení, anebo jsem příliš vyčerpaná. Každopádně opravdu si řekl, že mě miluješ?" kouknu na něj zkoumavě.

„Ano, řekl, ale pochopím, když to budeš mít jinak." promluví a zahledí se před sebe, hlavně se snaží o to, aby se mi nekoukal do očí.

„Ne, já se jen bála, že jsem se přeslechla." zářivě se na něj usměju.

„Miluju tě." řeknu a políbím ho.

„Miluju tě." šeptne mi do ucha a polibek mi oplatí. Steve mě nese celou cestu ke Stark Tower. Snažím se únavě odolat, ale je to předem prohraný boj.

Je to tady. První kolaps Annabeth. Je mi ji celkem líto. Chudák. No nic, doufám, že se vám kapitolka jako vždy líbila a budu moc ráda za jakoukoliv odezvu.