Pure light

23.

Probudí mě strašná zima. Kde to jsem? Poté vzpomínky přijdou jako rána palicí a po tváři mi steče slza. Jsem v Samuelovo vězení, ale oni jsou v bezpečí a to je nejdůležitější. Rozhodnu se kolem sebe rozhlédnout. Stěny mojí cely jsou pokryty kameny. Nikde nevidím dveře. Možná sem se dostává přes ten portál. Jinak v cele nic jiného není. Povzdechnu si. Snažím se zvednout a jde to překvapivě docela dobře. Sice mě bolí celé tělo, ale jinak jsem v pohodě. Když už stojím, pokusím se vyvolat křídla. Jenže to nejde. Proč mi ksakru nejdou vyvolat křídla? Pokouším se o to snad tisíckrát, jenže pořád nic. Začnu panikařit a ještě zkusím svoji moc. Taky nic. Můj pohled se přesune na ruku, kterou zdobí nový náramek. Ten blyštící předmět se mi nelíbí. Cítím z něho špatnou energii. Co nejrychleji se ho snažím stáhnout z mé kůže pryč, ale on jakoby k ní přirostl. Nakrčím naštvaně obočí. Ten stupidní šperk mi zabraňuje používat moje schopnosti. Tudíž jsem úplně bezbranná. Zakřížím si ruce na prsou.

Za malý moment někdo vejde do mojí cely. Nějaký urostlý hnědovlasý černokřídlý mě beze slova čapne a odvleče neznámo kam. Procházíme různými chodbami a zatočíme vícekrát než si je moje paměť schopna zapamatovat. Konečně dorazíme do cíle. Náš cíl je nějaká místnost, která mi připomíná moji celu jen bez těch okovů, do nichž mě následně zamknou. Ucítím, jak se můj strach zvětšuje. Pohlcuje veškerou moji bojácnost a já se v něm začínám topit. Za nedlouho přijde ten největší šmejd pod sluncem. Nevraživě se na něj podívám.

„Je to jednoduché. Buď mi řekneš, kde je Kříž andělů, nebo ta dýka se zabodne do nějaké části tvého těla." vysvětlí mi jednoduše.

„Tak vyzkoušíme si to. Kde je Kříž andělů?" otáže se s mírným nakloněním hlavy.

„Já nevím." řeknu mu pravdu a psychicky se připravuji na bolest.

„Špatná odpověď." zavrtí hlavou Samuel a máchne dýkou, která se mi zabodne do stehna.

Vykřiknu. Ta bolest je příšerná. Nemůžu myslet na nic jiného, než na tu pitomou dýku v mém stehně. Za chvíli ji vytáhne. Snažím se to rozdýchat. Po pár sekundách se mě opět zeptá a já mu zase odpovím stejně. Tentokrát jde ta dýka do mého ramena. Zařvu ve snaze tu bolest vykompenzovat, ale bohužel pro mě je to k ničemu. Tento postup se několikrát opakuje. Netuším, kolikrát do mě ten nůž bodne. Všechno se mi sleje dohromady. Dokonce i bolest jsem přestala vnímat. Ke konci už nejsem schopna ani říct tu jednoduchou větu, a tak jen zakroutím hlavou. Když Samuel uvidí, že to už nemá cenu, nechá mě odvést. Odvede mě ten samý kluk, co před tím. Jakmile dojdeme až do mé cely, hodí mě tam jako kus hadru a následně odejde. Já se schoulím do klubíčka a čekám, kdy se mé rány zacelí. Nedokážu to, proletí mi hlavou. Nezvládnu to tady. Zhluboka se nadechnu ve snaze uklidnit se, ale jen si otevřu rány, které mi udělal Samuel. Zavřu oči a nechám svou mysl odcestovat na mnohem hezčí místo. Vzpomínky. To je jediné, co mě drží nad vodou.

***

„Musíš něco sníst." řekne naštvaně Bucky a strčí k jeho nejlepšímu kamarádovi talíř s téměř nedotknutým jídlem.

„Nemám hlad." odpoví stroze Steve a chystá se odejít, jenže Bucky ho zastaví.

„Takhle jí nepomůžeš." sykne mu Bucky do tváře. Už toho má dost. Jeho nejlepší přítel celý den skoro nepromluví a nic nesní. Jediná jeho činnost je neustálé mlácení do boxovacího pytle. Nikdy ho takhle neviděl. Takhle zlomeného. Bojí se o něj. Bůh je mu svědkem, jak moc se o něj bojí.

„Nech mě na pokoji." sykne na oplátku Steve a pohledem si přeměří Buckyho.

„Ty moc dobře víš, že nemůžu." zavrtí hlavou Bucky.

Steve jeho poznámku ignoruje a vyjde z místnosti. Štve ho to. Tak nehorázně ho štve ta jejich starostlivost. Dívají se na něj jako na psychicky narušeného, což on zatím není. Odkráčí až na střechu. Tam se cítí nejlépe. Nikdo sem nechodí. Jediná, kdo jsem taky chodila, byla Annabeth. Proto sem chodí nejradši. Uleveně si lehne a zavře oči. Padne na něj únava, jelikož už dvě noci se pořádně nevyspal. Jeho mozek mu to nedopřál. On moc dobře věděl, že pokud to takhle půjde dál, tak ho to odrovná. Jenže mu to bylo jedno. Všechno přestalo postrádat smysl v momentě, když unesli Annabeth. S myšlenkami na ní konečně usne.

Už jsem tady zas :D Máme tu další kapitolku a pomalu začínám Annabeth mučit. Když se na to tak zpětně podívám, možná jsem zlý člověk, jelikož toho utrpení má v mém příběhu víc než dost, ale co nikdo nejsme perfektní. Doufám, že jste si kapitolu užili a jako vždy budu moc ráda za vaše votes a komentáře.