Pure light

3.

Nevím, jak dlouho tam ležím schoulená. Možná jsou to minuty, hodiny, dny. Mně to osobně přijde jako věčnost. Ze všech stran mě obklopuje ticho a mé pochmurné myšlenky. Cítím se jako zvíře lapené v pasti. V hlavě mně každou chvíli probleskne, jestli je mamka ještě naživu. Měla jsem zůstat.

Kdybych zůstala doma, nic by se jí nestalo. Kdybych jí řekla i přes strach, že mě odveze do blázince, o svých snech, byly bychom se přestěhovaly a on by nás nenašel. Kdybych... To nešťastné kdyby, povzdechnu si.

Není čas litovat svých činů. Musím vymyslet plán, jak ji zachránit. Tak nejprve se musím sbalit. Nemůžu tady zůstat a riskovat, že se vrátí ti, co ji unesli.

Vběhnu do svého pokoje. V pokoji je nehorázný nepořádek. Vypadá to, jakoby někdo dal do skříní bombu. Nepozastavuji se nad tím a balím. Balím si své osobní věci, hygienu, oblečení, peníze, doklady. Ještě skočím mamce do pokoje.

Pohledem vyhledám šuplík. Rychle ho otevřu. Vysypu nepotřebné věci. Konečně se mi naskytne pohled na falešné dno. Odendám i falešné dno. Je tam fotografie nás dvou. Tehdy jsme byli na Floridě. Stojíme na pláži a vlasy nám víří ve větru. Jsme úplně červený, jelikož jsme se spálily. To víte, blondýnky mají málo pigmentu. Ale i přes to se obě dvě šťastně usmíváme. Lehce fotku pohladím.

„Zachráním tě."šeptnu.

Dále si vezmu přívěsek, který si ihned pověsím na krk, tak alespoň bude pořád se mnou. Ještě se mi do ruky dostanou deník a dýka. Dýka se dědí po generace v naší rodině a bude určitě užitečná. Deník s fotografií schovám do baťohu a dýku do boty. Fajn, můžu vyrazit. Sice nevím kam, ale zkusím si najít nějaký motel. Zrovna procházím kuchyní, když uslyším kroky.

Bleskurychle se schovám do výklenku. Mám štěstí, že jsem hubená. Z boty vytáhnu dýku a připravím se na možný útok. Možná se vrátili mě dodělat, ale já se nevzdám bez boje. To čekání, než dotyčný přijde na správné místo, je nekonečné. Když už je konečně ta osoba tam, kde má být, připlížím se k ní a přiložím k jejímu krku dýku. Jenže jsem nepočítala s obranou. Dotyčný mě přehodil přes záda, jako bych nic nevážila, a já skončila na zemi. Co nejrychleji jsem vstala, i když mně to dalo zabrat, jelikož mi málem vyrazil dech. V ruce pevně držím dýku a jsem připravena zaútočit, jestli bude potřeba. Když zahlédnu známé modrošedé oči, nechám svou ruku klesnout podél těla.

„Annabeth?"ozve se Stevův hlas.

„Steve? Jsi to ty?"zeptám se zmateně.

„Co tu děláš?" zeptám se.

„Na to samý bych se mohl ptát já."odpoví mi s úšklebkem.

„Já tu bydlím. Tedy spíš bydlela."odseknu mu.

„A co tu děláš ty?"

„No, já-" poškrábe se nervózně na zátylku. „Když si telefonovala, byla ti v očích vidět čirá hrůza a já si říkal, jestli nebudeš potřebovat pomoct. Jenomže si běžela tak rychle, že si se mi na chvíli ztratila. Promiň, že jsem tě sledoval, ale bylo to pro tvé dobro."

„Vždyť mě neznáš ani tři minuty." podivím se.

„Pomáhat lidem je můj život." odtuší prostě.

„Ty děláš u policie?" podívám se na něj tázavě.

„Něco podobného." řekne neutrálně.

„Můžeš mi, teda vysvětlit, co se tady stalo?"naléhá na mě.

Já se chvíli rozmýšlím. Mám mu to říct nebo ne. Můj instinkt mi velí, že mu můžu důvěřovat, ale mozek říká, že je to hodně špatný nápad. Zase z druhé strany ten plán, který mám, taky není nijak úžasně promyšlený. Pro jednou dám na svůj instinkt.