Pure light

22.

                  

Už jsou to čtyři dny, co jsem namalovala ten hrůzný výjev. Po tu dobu jsem se naučila ovládat bolest. Pořád tam je, ale není zdaleka tak intenzivní jako před tím. Dokázala jsem to. Bude v bezpečí a to je hlavní. Nepřežila bych, kdyby se mu něco stalo. Radši bych sama umřela. Miluju ho. Tak moc. Z přemýšlení mě vytrhne nějaký zvuk. Ihned se rozhlédnu kolem sebe a šáhnu na schovanou dýku. Naštěstí jenom Wanda upustila skleničku. Nechápu to. Od rána jsem jako na trní. Každý byť sebemenší zvuk mě vyleká. Nedokážu to pořádně vysvětlit. Je to, jako bych měla nějakou předtuchu, že se stane něco, co nám naše životy přetočí na ruby. Zrovna obědváme, když uslyším velkou ránu. Šáhnu si do té boty, kde schovávám nouzovou dýku a přejdu ke zdroji zvuku. Váhavými kroky vejdu do obývacího pokoje. To snad není možné. Co tady dělá?  Moje první reakce je, že po dotyčném hodím dýku, ale on ji před sebou zachytí.

„To nebylo moc milé přivítání." odpoví nezvaný host. Mezitím se celý tým postavil vedle mě.

„Co chceš?" vyplivnu na něj a přeměřuji si ho pohledem. Všichni se na mě nechápavě dívají. Oni neví, kdo to je, zatímco já ano.

„Máme spolu přece dohodu." řekne Samuel a úlisně se na mě usměje.

„Jakou dohodu, Annabeth?" ozve se jako první Steve. Jeho otázku ignoruji a nespouštím ze Samuela oči.

„Neboj, nezapomněla jsem na to, ale spíše se divím, proč to děláš tak veřejně." nadzvednu obočí.

„Člověk si musí taky užít trochu srandy." pokrčí ledabyle rameny a já ho jen zlostně propaluji očima.

„Annabeth, můžeš mi vysvětlit, co se tady děje?" dožaduje se vysvětlení zmatený Steve. Povzdechnu si. Samuel těká mezi mnou a Steve.

„On to neví? Nikdo z nich?" zasměje se příšerným smíchem, který připomíná skřehot nějaké zlobra. Zakroutím nesouhlasně hlavou.

„Annabeth, co nevíme?" ozve se ostražitě Wanda. Nadále zarytě mlčím.

„Annabeth?" dožaduje se mé pozornosti, ale já dál nemluvím.

Annabeth, jestli nám to neřekneš, všem řeknu, to co vím. Ozve se mi výhružně v hlavě a já jen na sucho polknu.

„Jednoho večera se mi zdál sen. On mi v něm vyhrožoval matčinou smrtí a přede mnou ji mučil. Souhlasila jsem, že až řekne, tak se k němu přidám." převyprávím jim v rychlosti a snažím se vyhnout jejich pohledu. Bojím se, že bych v něm mohla najít výčitky a o to teď opravdu nestojím.

„Přesně tak a teď chci, abys šla se mnou." přikývne Samuel a já se na něj zamračím.

„Co když s tebou nepůjdu?" přeměřím si ho pohled.

„Snad nechceš, abych jim ublížil." V ten moment, co to dořekne, se přemístí pohled na mé přátele. Všichni do jednoho se skácí k zemi v křečích a já s nimi kvůli poutu.

„Nech je být." dostanu ze sebe a v rychlosti vytvaruji kouli z energie a hodím ji po něm.

On se přestane soustředit a všechny propustí ze své moci. Já se konečně nadechnu. On za to zaplatí. V ten moment přejdu do svého již hodně známého transu. Ucítím nával energie. Zvednu ruku a on se zvedne taky. V tu chvíli vím, že ho zabiju. Dokážu to. Teď jsem to já, kdo ho dusí. On chvíli lape po vzduchu a pak se rozesměje.

„To sis vážně myslela, že budeš silnější než já? Je mi přes dva tisíce let a jsem mocnější než celé lidstvo dohromady. Opravdu si byla tak naivní?" potřese nechápavě hlavou a já dostanu strach. Sakra, byla jsem blbá.

„Takže bude to takhle. Buď půjdeš se mnou, nebo je všechny zabiju." dořekne a všichni se vznesou do vzduchu a jemu se černě zableskne v očích. Oni jen sebou bezbranně hází.

„Dobře, půjdu s tebou." přikývnu na konec. Nedokázala bych žít s tím, že jsem je zabila. „Annabeth!" zařve Steve.

„Promiň. Miluju tě." zašeptám neslyšně a vydám se za Samuelem. Slyším, jak celý tým na mě křičí, ale já je ignoruji. Samuel jen luskne a před námi se objeví velká černá díra. Nejprve mě do ní strčí a pak sám vejde. Je to jakoby mě někdo rozkouskoval na prťavé kousíčky a pak následně složil. Jakmile ten divný pocit přejde a já zjistím, že mám pod nohami pevnou zem, zatočí se mi hlava a zvedne se mi žaludek. Následně ke mně přejde Samuel a něco mi píchne do krku.

„Odveďte jí." nařídí Samuel a někdo mě v tu chvíli chytí za ruce. Vyzvednou mě do vzduchu a vláčí mě. Moje hlava se točí a já ne a ne ji zastavit. Nevnímám vůbec svět okolo. Jediné, na co se soustředím, je, abych se nepozvracela nebo neomdlela. Pak mě ty ruce, které mě do teď držely ve vzpřímené poloze, pustí a já se zhroutím na podlahu. Nemůžu dělat vůbec nic. Jsem totálně zdrogovaná. Moje vlastní tělo mě neposlouchá. Nezbývá mě nic jiného, než ležet a pokusit se zbrzdit ten kolotoč v mé hlavě.

***

Všichni pozorují to místo, kde zmizela Annabeth. Zdá se to nemožné, že před chvíli byla ještě s nimi a teď je pryč. Na jejich obličejích se zračí smutek. Nikdo z nich se nezmůže na slovo. Ona je zachránila. Pro jejich dobro se vrhla do samotného pekla. Brala je jako rodinu a taky je tak chránila.

„Ona je pryč." hlesne zlomeně Kapitán a tím na sebe strhne nechtěnou pozornost. Všichni mu věnují soucitné pohledy, o které nestojí, proto se ani nezmůže na zvednutí hlavy. Bohatě mu stačí, že se mu jejich pohledy zavrtávají do zad. V místnosti se dělá čím dál větší dusno a on z toho začíná šílet. Nikdo nemluví a všichni ho pozorují. Každý jeho pohyb je pod drobnohledem jeho přátel. Musí pryč. Jinak opravdu zešílí. Se stále skloněnou hlavou vejde do výtahu a pak se následně dostane z budovy. Sám neví, kam jít. Jediné, co ví je, že se potřebuje dostat hodně daleko. Prostě nechá své nohy, aby se pohybovali nějakým směrem. Zatímco jde neznámo kam, snaží se to zpracovat. V hlavě se mu vybaví každá minuta tohoto dne. Úplně všechno. Vidí, jak se Annabeth rozčileně dívala na Samuela, strach v jejích očích, když se všichni zhroutili, odevzdanost, když souhlasila, že s ním půjde, zadržované slzy, když mu pohlédla do očí a ústy naznačila ty dvě slova, pro které by byl schopen zemřít.

A co dělal on? Vůbec nic. Nedokázal jí ochránit. Jen tam stál, jak solný sloup neschopen ničeho, zatímco ona souhlasila se Samuelovou nabídkou kvůli jejich ochraně. Za to se tak moc nenáviděl. Je sérem nadopovaný nejlepší voják na světě a on nebyl schopen se bránit. Hlavně nebyl schopen bránit jí. To nejdůležitější, co má. Zatřese hlavou, aby dostal z hlavy nechtěné myšlenky, a rozhlédne se po okolí. Stojí u nějakého rybníka. Nepoznává to tu, ale je tady hezky. Usadí se na břehu jím právě nalezeným rybníku a zadívá se na průzračnou hladinu. Z neustálého zírání ho vyruší něčí kroky. Otočí se za nimi a uvidí ubrečenou Wandu, která pomalými kroky se přemístí až k němu a pak si vedle něho sedne.

„Proč si přišla?" otáže se chraplavým hlasem, jelikož ho dlouho nepoužíval.

„Nechtěla jsem, abys byl sám." pokrčí rameny a podívá se mu do očí.

„Proč? Na samotu jsem zvyklý." odpoví jí lhostejně.

„Steve, já vím, jak se cítíš. Proto-" snaží se mu vysvětlit Wanda. Steve jen zavrtí hlavou a sám pro sebe se ušklíbne.

„Bez urážky Wando, ale nevíš vůbec nic. Celý svůj život jen ztrácím ty nejbližší. Pokaždé když se do nějaké dívky zamiluju, tak nás něco rozdělí. Já už na to nemám. Já už nemůžu." řekne zlomeně a Wanda se na něj soucitně podívá. Pak ho vtáhne do objetí.

„Najdeme ji. Neboj se. I kdybych měla prohledat sebemenší kousek celého světa, tak ji převedu." zašeptá Wanda uklidňujícím hlasem. Steve jen přikývne a objetí rozpustí.

„Děkuji." poděkuje a přesune svůj pohled na blyštící se vodní hladinu.

A už jsem tady s novou kapitolkou :D Doufám, že @AlenaKunderkova netrefil mezitím šlak :3 Jinak zase doufám, že se vám kapča líbila a budu ráda za odezvu :D