Pure light

16.

Dojdu do laboratoře k Bruceovi, který mě přivítá s úsměvem.

„Udělám jen pár testů. Neboj se." vysvětlí mi a pokyne ke křeslu. Pohodlně se usadím. Bruce si vezme nějaké černé desky a začne se ptát.

„Kolik ti je let?"

„V ten den, kdy jsem se proměnila, osmnáct." odpovím pravdivě.

„Víš, proč ses proměnila?" optá se mě zvědavě. Zakroutím nesouhlasně hlavou.

„Nenechala ti matka něco, kde je sepsáno, co všechno umíš?" podívá se na mě zkoumavě.

Deník. Nechala mi deník. Rychle se rozběhnu k sobě do pokoje a za pár minut se vrátím s deníkem. 

„Tohle." ukážu na bílý sešit s tvrdými deskami. Tam, kde se otvírá, je pokryt nějakou ocelí. Bruce si ho chce prohlédnout, a tak si ho vezme do rukou a dostane ránu. Bolestně sykne. Já ho normálně držím a mně se nic neděje. Zkusím ho otevřít a neúspěšně. Zaslechnu matčin hlas. Fascinovaně sleduji ten sešit. Dám na něj ruku a přeju si, aby se otevřel. Z deníku se rozlije bílé světlo a já celá ztuhnu. Před očima se mi začnou objevovat různá slova a já je nestíhám zachytit. Cítím, jak se každé slovo usazuje v mé hlavě. Jejich moc. Přivřu bolestně oči a snažím se celý proces přečkat. Zdá se, že už skončil a já otevřu oči. Co to k čertu bylo? Deník se dostal do tvé hlavy kvůli ochraně informací. Ta věta se náhle objeví v mém mozku. Překvapeně se podívám na Bruce, který se taky tváří fascinovaně. Co všechno umím?, zeptám se sama pro sebe. Jsi telepatka, umíš používat telekinezi, létat, léčit a rychle se hojit. Jsi imunní proti drogám a alkoholu. Máš zrychlené reflexy. Objeví se mi v hlavě odpověď na mojí otázku.

„Bruci, nemáš nůž?" optám se. Bruce váhavě přikývne a podá mi ho. Uchopím ho a říznu se hodně hluboko. Bruce se na to vystrašeně podívá. Za dvě minuty tam, kde byl hluboký šrám, už není nic. Jen se na to fascinovaně dívám.

„Co se tu děje?" žádá vysvětlení Bruce.

„Jakmile jsem otevřela ten deník, dostal se mi do hlavy."řeknu nechápavě.

„Jak je to možné?" nadzvedne tázavě obočí.

„Prý kvůli ochraně nějakých informací." pokrčím rameny na znamení, že také o tom nemám páru. Rozhodneme se, že to pro teď nebudeme řešit a vrátíme se k testování. Tohle bylo nejdelší odpoledne mého života. Celou tu dobu jsem buď cvičila, běhala nebo mi Bruce nabíral krev. Když skončil, ještě se mě zeptal na pár otázek a konečně mě pustil. Momentálně směřuji do kuchyně, kde se mám sejít s Tonym. Ten se po pár minutách po mém příchodu konečně uráčí přijít. Je oblečen v pro něj typickým brněním. Jen mu vyšlu nechápavý pohled.

„S ostatními jsem se domluvil, že jakožto jediný letec v týmu tě budu učit létat." vysvětlí mi a já jen na něj vytřeštím oči. On mě bude učit? V tom případě jsem mrtvá. Bože můj, proč já?

„Tony, omluvíš mě na chvíli?" řeknu jakoby nic a nečekám na jeho souhlas a rozběhnu se do tělocvičny, kde najdu Steva, který zrovna mlátí do boxovacího pytle. Nehledím na nic a rozběhnu se a políbím ho. On se nejdříve lekne a po pár sekundách začne spolupracovat.

„Mám tě ráda. Nezapomínej na to, ano?" šeptnu, jakmile se od sebe oddělíme.

„Co tak najednou?" přeměří si mě zkoumavě.

„Víš, Tony mě bude učit létat a já se bojím, že to nepřežiju. Tak se chci s tebou alespoň důstojně rozloučit." pokrčím rameny.

„Jo a bych nezapomněla. Vyřiď všem, že je mám ráda, dobře?" řeknu a usměju se na něj a on jen váhavě přikývne. Rozloučím se s ním a vrátím se zpátky do kuchyně.