Pure light

13.

Uslyším tiché pípání přístrojů, které mě probudí. Polekaně sebou cuknu, ale to jsem neměla dělat, bolí mě celé tělo.

„Konečně se probrala." uslyším Stevův hlas. S námahou otevřu oči a pohlédnu do již známých bouřkových očí.

„Jak moc mi, její oči chyběly." řekne s mírným povzdechnutím.

„Ty jsi mi taky chyběl Steve." řeknu chraplavým hlasem. Steve na mě vyvalí oči a já ho jen nechápavě pozoruju.

„Jak to, že ví, co si myslím?" zeptá se vytřeštěně.

„Já nevím, co si myslíš. Já tě jenom poslouchám. Všechno si řekl na hlas." odpovím mu s klidem.

„No, to je právě to. Já si to jenom myslel." řekne překvapeně Steve. Já mu věnuji skeptický pohled a pokusím se vstát, ale něco mě přetíží zpátky do lehu.

„Opatrně." pokárá mě Steve a vyzvedne mě na nohy. Mírně se mi zatočí hlava. Jakmile stojím pevně na podlaze, všimnu si za zády něčeho bílého. Otočím se ve snaze zjistit, co to je, ale ono mi to uteče. Pořád se za tím točím, než mě z toho vyruší Steve, který na mě kouká s pobavením v očích. Od někud vezme zrcadlo a dá ho přede mě. Málem dostanu infarkt. Moje jinak blonďaté vlasy jsou úplně čistě bílé a já mám křídla. Opakuji, já mám sněhobílá křídla. Fascinovaně se na ně dívám a pomalu k nim přibližuji rukou. Přejíždím rukou po peří a zkoumám je. Každý dotek mou rukou cítím o hodně intenzivněji než na normální kůži.

„Co se to se mnou stalo?" otážu se, jakmile se uvedu zpátky do reality.

„To nikdo z nás neví. Slyšel jsem tvůj křik, tak jsem za ním běžel. Našel jsem tě s křídly a v bezvědomí." vysvětlí mi Steve.

„Děkuji." hlesnu potichu. Jsem mu zavázaná.

„Nemáš za co." mávne nad tím rukou.

„Můžu se jich dotknout?" zeptá se zvědavě. Přikývnu. Jeho teplá dlaň přejede po mých pírkách. Je to neskonale úžasný pocit. Každý jeho letmý dotyk za sebou nechává nezapomenutelnou stopu. Ba mě to i zamrzí, když svojí ruku stáhne.

„Asi bych měl zavolat ostatní." ozve se po chvíli ticha. Jen mu to odsouhlasím a snažím se to, co se stalo zpracovat v hlavě. Z přemýšlení mě vytrhnou hlasy, které se neustále přibližují. Jsou hlasitější a hlasitější. Navzájem se překřikují a já jim nerozumím ani slovo. Semknu k sobě rty, jelikož už skoro křičí. Jakmile se otevřou dveře, hlasy řvou. Chytnu si hlavu a začnu se modlit, aby to přestalo. Ovšem hlasy neutichají, dokonce ještě zesílili. Ze rtů se mi dostane tiché ticho, ale nepomůže to. 

„Ticho." řeknu už na hlas, ale hlasy ne a ne přestat.

„Ticho." zařvu přes celou místnost a bouchnu do země. Z mých rukou se uvolní bílá energie a všechny Avengers připlácne na zeď. Vydýchávám, co se stalo. Matně slyším Wandin hlas, který jim nařizuje, aby zmizeli. Zaslechnu Stevův hlas, který jí odporuje. Nakonec uslyším, jak hlasy začnou slábnout a já uleveně vydechnu. Užívám si blaženého ticha. Když zahlédnu celou místnost, kde jsem byla uložena, zhrozím se. Všechno v místnosti je pomlácené a zničené. Vypadá to tady, jako by se tudy prohnal hurikán. Tohle všechno jsem udělala já. Ten příšerný pohled mi zastíní Steve.

„Prosím, nepřibližuj se. Jsem monstrum. Nechci ti nic udělat." přemlouvám ho a snažím se od něj dostat, co nejdál. Špitnu jen tiché prosím, než mě opatrné pohladí po tváři.

„Vidíš? Neublížíš mi." řekne jistě a stáhne mě do objetí. Chci se bránit, ale nemám na to sílu. Schoulím se k němu a držím se ho jako klíště. Vyvolává ve mně pocit bezpečí, které tak nutně potřebuji. Instinktivně okolo nás obalím křídla, tím vytvořím clonu mezi námi a celým světem. Dokázala bych takhle stát celý dny, ale bohužel nás vyruší odkašlání.