Pure light

30.

Po chvíli hledění na město. Usoudím, že bych měla něco dělat. Sundám si triko a vyvolám křídla. Přejdu k okraji a spadnu dolů. Nechávám si vítr bušit do zad. Pak těsně nad zemí roztáhnu křídla a vznesu se. Už jsem si potřebovala provětrat hlavu. Ve vzduchu dělám různé psí kusy a kompletně si užívám, že můžu volně létat. Jakmile už uznám, že toho mám dost. Zaletím zpátky ke Stark Tower. Pomalu přistanu a chci si dojít pro tričko, když v tom si všimnu osoby, která sedí poblíž. Ty blonďaté vlasy bych poznala všude. Steve. Přejdu k němu a sednu si vedle něho.

„Proč si mi to neřekla?" zeptá se nechápavě a podívá se mi do očí. V ten moment mě jeho oči totálně zhypnotizují. Nejsem schopna ničeho. Zatřesu hlavou a tím se dostanu z moci těch modrošedých očí.

„Nechtěla jsem ti přidělávat starosti." řeknu a zadívám se na ten ohromující výhled. Hlavně se nechci dívat na něj. Bojím se jeho reakce.

„Když už konečně pochopíš, že všechny tvoje starosti jsou i moje?" zatřese nevěřícně hlavou. Já jen přikývnu a on se na mě zkoumavě podívá.

„Kdy se ti to stalo poprvé?" zeptá se mě se zájmem.

„Myslíš ten záchvat?" upřesním jeho otázku a on přikývne.

„Tu noc, co jsem tebou hodila o zeď." odpovím mu potichu a on se na mě smutně usměje a chytí mě za ruku. Krapet ucuknu, jelikož jsem se lekla.

„Promiň, já." snaží se omluvit Steve. Já se jen na něj usměju.

„V pohodě. Jen jsem to nečekala. To bude dobrý." řeknu a přiblížím se k němu a políbím ho. Ten polibek mě úplně ochromí jako vždy. Líbá mě, jako bych byla porcelánová panenka a on se bál, že mě rozbije. Já mu to s opatrností oplácím. Po našem polibku si o sebe opřeme čela.

„Dobrý?" zašeptá Steve. Já se na něj usměju.

„Opakuji to dneska už po druhé. Jsem v pořádku." dodám a zvednu se z něho. Přejdu si k tričku, pro které jsem původně šla. Než stačím nechat zmizet křídla, uslyším Stevův hlas.

„Annabeth, ty máš tetování?" zeptá se vyjeveně.

„Ne, nemám. Proč se ptáš?" nadzvednu tázavě obočí.

„V tom případě co to máš na zádech?" otáže se.

„Co mám na zádech?" vykřiknu vystrašeně a začnu si na ně šahat, ale přes křídla tam nedosáhnu. Musí to vypadat docela legračně.

„Vypadá to jako souřadnice. Táhnou se ti po celé páteři." dovysvětlí Steve.

„Jenže některé z nich nevidím kvůli tvojí podprsence." dodá a z jeho hlasu cítím, jak se ušklíbl. S odfrknutím si podprsenku sundám a prsa si zakryji rukama a křídly.

„ Dvacet dva stupňů a padesát sedm celých sedm minut jižní šířky." řekne a přejede mi po páteři. Jeho dotyk mi způsobí husí kůži.

„Jejich jen polovina." řekne zamyšleně.

„Druhou polovinu má Laila." vyhrknu rychle.

„Jenže k čemu jsou?" podá správnou otázku Steve.

„Nezapomeňte, že vy jste klíč ke všemu." povím si pro sebe. To řekla mamka onen den, kdy zemřela. Musí to nějak souviset.

Byla mamka potomek Strážce?, zeptám se deníku v mé hlavě. Ano, byla jediným žijícím potomkem Strážce. Jinak všichni byli zavražděni. Vaše matka to před Samuelem tajila a nakonec se to dozvěděl, když vám bylo tak dvanáct, jenže to mu bylo k ničemu. Vždy když potomek Strážce má dítě, přenese to tetování na ono dítě. Samozřejmě jako vše to má háček. Tetování se objeví až po proměně. Ale vaše matka vás propojila s vaší sestrou, tím pádem se tetování objevilo, až když jste se sestrou potkala. Deník mi všechno vysvětlí a já jen kývnu na znamení, že rozumím.

„Annabeth, co se děje?" zatřese se mnou Steve a já se musím držet, abych ho neodhodila.

„Nic, jen už vím, co je to za souřadnice." řeknu a podívám se na Steva, který mi ukáže, že mám pokračovat.

„Ty souřadnice nás zavedou ke Kříži andělů." povím mu a on přikývne. Už chci vyrazit za naším týmem říct jim tu novinku, ale vzpomenu si, že jsem ještě polonahá. Vezmu si do rukou podprsenku a dám si ji na prsa.

„Můžeš mi ji prosím zapnout?" otážu se s úšklebkem.

„Bude mi ctí, slečno." řekne s úsměvem a podprsenku mi zapne.

Poté se rozběhneme směr tělocvična, kde by měla být podle myšlenek ostatních Laila. Prudce rozrazím dveře a vejdu do místnosti. Náhle se zaseknu. Počkat, proč je místnost zaplněná černým světlem? V tom mi to dojde. Sakra měli bychom zmizet. Jenže než stačím Stevovi ukázat, že máme vypadnout, vysloví Laily jméno a já se jen bezmocně bouchnu do čela. Tohle bude skvělý. Samozřejmě se Laila lekne a přestane zářit a my ji uvidíme v objetí s Buckym. Já to věděla. Ty jejich „tajné" úsměvy a neustálé očumování. Zakroutím nad nimi s úsměvem hlavou. Jakmile Laila zjistí, co se děje, odskočí od Buckyho a vytřeštěně se na mě podívá.

„Annabeth?" křikne přidušeně.

„Lailo?" nadzvednu tázavě obočí.

„Steve?" zeptá se Bucky stejným tónem jako jeho drahá polovička.

„Bucky?" řekne s uchechtnutím Steve.

Mince se obrátila. Konečně to nejsme my, kdo je načapán. Pošlu Stevovi telepatickou zprávu a ušklíbnu se na něj. Ten se jen snaží potlačit smích. Všichni čtyři na sebe divně civíme neschopni ani jediného slova. Už to nevydržím a promluvím.

„Asi se shodneme, že jsme nic neviděli, že Steve?" rozhodnu na konec a otočím se na Steva, který s úsměvem přikývne. Je vidět, že obou spadl kámen ze srdce.

„Tak proč jste přišli?" otáže se Laila.

„Možná víme, kde je Kříž andělů." oznámím jí a ona se na mě nevěřícně podívá.

„Jelikož naše mamka byla potomkem Strážce, tak jsme zdědili schopnost najít ho." vysvětlím jí to.

„Jak víš, že byla potomkem Strážce?" zeptá se pochybovačně.

„Před tím než ji unesli, tak napsala deník." pokrčím rameny.

„Můžu ho vidět?" otáže se se zájmem a já zavrtím nesouhlasně hlavou.

„To těžko. Já ho mám totiž v hlavě. Při prvním kontaktu s ním, se mi uložil do hlavy kvůli ochraně důležitých informací." podám jí vysvětlení.

„Takže kde je ten Kříž andělů?" zeptá se nakonec. Otočím se k ní zády a ukážu na tetování.

„Vidíš to? To je první polovina a druhou máš na sobě ty." řeknu a počkám, až se přemění. Podívám se jí na záda a doopravdy to jsou souřadnice. Po každé číslici přejedu.

„Čtyřicet tři stupňů a dvanáct celých třicet osm minut západní délky." oznámím ostatním. Co to je vlastně za místo?

„Jarvisi, najdi mi místo pro tyto souřadnice." křiknu do vzduchu.

„Na tomto místě leží socha Krista Spasitele v Riu de Janeiru." dostane se mi odpovědi od umělé inteligence. No, jasně. Byl všem na očích, a proto nejlépe skryt.

„Prosím, vyřiď všem, ať se neprodleně dostaví do tělocvičny." nařídím mu. Pak se v místnosti rozhostí ticho.

„Annabeth, co s ním chceš udělat, až ho najdeš?" zeptá se Bucky a chytí Lailu za ruku.

„To je přece jasné. Zničím ho." řeknu a věnuji mu rozhodný pohled.

Už se pomalu blížíme ke konci :D Je to smutné, ale je to tak. No, nic. Doufám, že se vám kapitola jako vždy líbila.