Pure light

29.

Celých pět dnů nedělám nic jiného, než spím a jím. Potřebuju nabrat síly a to samé Steve, jelikož v době mé nepřítomnosti skoro nespal ani nejedl. Takže celé ty dny vypadají nějak takto. Přes den spím, a když se náhodou vzbudím, tak jím a přes večer se snažím usnout, ale nejde to. Bojím se, že když zavřu oči přesunu se tam znovu. Tak jsem odsouzena předstírat spánek, a když jsem skálopevně přesvědčena, že Steve spí, vezmu si do ruky tužku a můj skicář a začnu kreslit.

Plynulé tahy tužky mě uklidňují a pomocí svých kreseb můžu vyjádřit úplně všechno. Ty obrázky nejsou vůbec hezké či pozitivní, ale mě je to jedno. Já jen potřebuji odfiltrovat ten strach, smutek, zneužitost a psychické a fyzické trápení. Chci, aby bylo všechno jako dřív. Jenže ono to není a nikdy nebude. Změnila jsem se. Už nejsem ta naivní rádoby silná holka. Teď jsem totálně zničená a psychicky labilní potomek anděla. Upadám do zvláštních transů, do kterých se dostávám až příliš často. Mívám noční můry. Totálně to nezvládám. Vůbec nic z toho. Kresby sice pomáhají, ale jen trochu. Nenávidím se za to, jak slabá jsem. Chci být silná, a proto jsem se po pěti dnech mého odpočinku rozhodla zase trénovat.

Momentálně mám puštěný simulátor a bojuji proti nejtěžším protivníkům, co tu máme. Vyměňuji si zbraně a snažím se být, co nejlepší. Jakmile mě to omrzí, zajdu si ještě zastřílet na terče a pak vyjdu trénovat na střechu, kde mám připravené zátěží, se kterým létám. Potřebuji být silná po všech směrech. Když už únavou skoro neudržím víčka otevřená, skončím s tréninkem a jdu do svého pokoje se umýt a zalezu do postele, kde na mě už čeká Steve.

Takhle to pokračuje celý týden. Je pravda, že den ode dne sílím, ale moje psychické zdraví se nezlepšilo. Nemusím vám ani říkat, jak tímto denní režimem straším okolí. Skoro s nikým nemluvím a moje jediná činnost je trénování. Pomáhá to. Nemusím myslet na ty hrůzy. Soustředím se jen na jeden úkol a nemám možnost přemýšlet nad dalšími věcmi. Všichni to respektují, ale je na nich vidět, že mají o mě strach. Jenže ono to jinak nejde. Napřed si musím udělat pořádek v sobě a pak můžu pokračovat k nim. Moje záchvaty jsou čím dál častější. Stačí jen malý podmět a mně se vše vrátí. Úplně všechno. Od toho incidentu s tím chlapem stačí jediný nečekaný dotek a já danou osobou praštím o zeď. Takže pro zatím je lepší, když se všem vyhýbám. Dneska jako vždy v tuhle hodinu trénuji lukostřelbu, když za mnou přijde Laila.

„Ahoj, Annabeth." zařve přes celou místnost.

„Ahoj, Lailo. Co potřebuješ?" zeptám se se zájmem a na rtech se pokusím vytvořit lehký úsměv. Laila mě sjede starostlivě pohledem.

„Bruce, jen chce udělat nějaké testy ohledně nás dvou." řekne a vřele se na mě usměje.

Přikývnu a vydám se do laboratoře k Bruceovi. Obě dvě vejdeme do místnosti, kde nás přivítá Bruce. Pokyne nám, abychom si sedli. Jakmile se usadíme, vytáhne injekční stříkačku s tím, že nám potřebuje vzít vzorek krve. Na sucho polknu. Tohle je špatný, hodně špatný. Já mám od té doby hrůzu z injekčních stříkaček. První jde díkybohu Laila, která má za pár minut vzorek krve nabraný. Teď jsem na řadě já. Bruce se ke mně přiblíží se stříkačkou a já cítím, jak ten záchvat na mě pomalu jde. Snažím se zhluboka dýchat a uklidnit se. Jenže neúspěšně.

V ten moment, kdy mi do kůže zapíchne jehlu, mávnutím ruky ho odhodím. Pak se mi začnou v mysli objevovat výjevy z mého mučení. Jsem tam zase. Ten strach když se mi blížilo k žílám to jedovaté sérum. Ta příšerná bolest. Začnou se mi třást ruce. Prosím, ať přestane, modlím se v duchu. Po tvářích mi tečou slzy a já nejsem schopna je zastavit.